Spící smrt

Kapitola 24

Mike se podíval dolů.

Stála jsem přímo uprostřed kruhu z několika stejně velkých kamenů. Všechny kameny byly malé, víceméně kulaté a naskládané přesně vedle sebe do dokonalého, kruhovitého tvaru.

Uprostřed kruhu byl ještě jeden kámen - kulatý a plochý a vyplňoval přesně celý prostor mezi kruhovitými kameny.

Chvíli jsem na kámen, na kterém jsem stála, hleděla a nakonec jsem zvedla pohled k Mikovi.

"A je to tady," zašeptala jsem téměř neslyšně a vzápětí se rozkašlala, protože mi do plic vletěl příval kouře.

"Musíme odvalit ten šutr!" prohlásil Mike, odstrčil mě a popadl ten plochý kámen za okraj. Chvíli ho se supěním postrkoval, než se mu konečně povedlo ho úplně odvalit.

Pohlédla jsem na šedý poklop, který nám najednou vyvstal před očima. Na první pohled byl téměř nerozeznatelný od okolní popraskané země. Každopádně když se člověk podíval blíž, přece jenom si všiml tenké rýhy v zemi, která poklop oddělovala. 

Pomalu jsem se sehnula a strčila ruku do tenké praskliny, která se v poklopu nacházela. Byla několik centimetrů do hloubky a ještě se stáčela kdesi pod povrch poklopu, jako by to bylo přesně místo pro jeho otevření. 

A možná bylo.

Zapřela jsem se nohama do země a ztuha začala poklop zvedat. Mike ke mně okamžitě přiskočil a jakmile se poklop trochu nadzvednul, chytil ho zespoda a tahal nahoru.

Šlo to ztěžka, každopádně nakonec se nám ho povedlo otevřít. 

Odsunula jsem víko a nahlédla do temné díry, která se teď přede mnou otevírala. 

Tikání teď bylo neskutečně silné. Ozývalo se tam zespoda, jako by mě upozorňovalo, že tam stále je, že je silnější než já a že ho nikdy nezastavím. 

Se sevřenými rty jsem pohlédla na Mika. Fascinovaně zíral na tu díru v zemi. 

"To je hustý!" prohlásil po chvíli a vzápětí se rozkašlal taky. 

"Tak honem, ať se tady neudusíme kouřem," pobídl mě a ukázal dolů.

"To mám jako jít první?!" zeptala jsem se úsečně.

"No, holky maj přednost, ne?" zkusil to, ale když jsem po něm vrhla vražedný pohled, raději rychle zmlknul.

"Hele," zeptal se, když už jsem se chystala do té díry vlézt, "co si takhle udělat selfíčko? Takové selfie s ďuznou nemá jen tak někdo."

Nechápavě jsem se na něj podívala. "Co je to selfí?"

"No fotka," pronesl Mike otráveně. "To ste fakt tak ztracený?"

"Miku, zavři doprčic klapačku, nebo ti s tím pomůžu," zavrčela jsem rozzuřeně a pomalu začala lézt dolů po chatrném, rozvrzaném kovovém žebříku.

"No jo, no jo," zamumlal a opravdu tu pusu zavřel. Když jsem byla tak o tři metry níž, začal lézt za mnou. Zčásti mě to potěšilo, protože jsem věděla, že tam dolů nejdu sama, a zčásti naštvalo, protože jsem přes něj neviděla světlo na vrchu.

Každopádně už tam stejně skoro žádné nebylo, protože se začalo stmívat, a navíc byl vzduch tak zešedlý kouřem, že nebylo vidět skoro ani na metr. 

A pak...

Mike ten poklop zavřel.

"Co to děláš ty idiote?!" zařvala jsem tak hlasitě, že to museli slyšet i na druhé straně města. Ale bylo už pozdě. Poklop se za námi s nepříjemným třísknutím uzavřel a oddělil nás tak i od toho posledního kousku světla, který jsme měli. Záhy jsme se ocitli v naprosté, neprůhledné tmě.

"Jsi normální?" zařvala jsem znova a vztek a strach mi zaplavily celé tělo. "Jak se teď odsud asi tak dostaneme?"

"Klid," řekl suše Mike, který byl očividně nad věcí, "neřvi tak, ať na nás náhodou někdo nepřijde."

"To si snad děláš srandu?" nepřestávala jsem ovšem řvát. "Kdo by nás asi tak mohl najít?! Nevidím na krok před sebe!"

"Neboj se, Lin," oponoval mi stále stejně klidně Mike. "Kdybych ten poklop nezavřel, dříve či později by se sem dostal kouř a my bychom se odsud opravdu už nikdy nedostali. A navíc, co kdyby tam nahoru někdo přišel? Viděl by otevřený poklop a bylo by po dobrodrůžu."

Stiskla jsem rty k sobě. Teď už to bylo stejně jedno.

Pomalými, opatrnými pohyby jsem se začala posunovat dolů. Jedna příčka, druhá příčka... Hlavně nespadni, Keline. To by byl konec.

Když už to byla asi hodina a já se stále sunula šnečími pohyby dolů, začalo mě bolet celé tělo. Ruce jsem měla celé odřené od zrezivělých kovových příček, tunel byl navíc úzký a vlhký a přestože jsem nebyla klaustrofobik, nedělalo mi to ani trochu dobře.

Postupovali jsme takhle hrozně dlouho. Většinou nikdo z nás nepromluvil, občas jsme spolu ale prohodili pár slov, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku.

Ale i když mi Mike oznámil, že je všechno "oukej", věděla jsem, že není. Oba dva jsme se báli a oba dva jsme netušili, co nás tam čeká. A já jen doufala, že ne smrt.

Konečně, po snad nekonečné době, jsem chtěla šlápnout na další příčku a místo toho jsem ucítila pod nohou vlhkou, studenou a tvrdou zem. S radostným výkřikem jsem seskočila dolů a přitom jsem se praštila do ruky o konec žebříku. Noha mi taky okamžitě dala vědět svůj nesouhlas a já jsem se málem svalila na zem v bolestné agónii. Sykla jsem a chytla se za zraněné místo.

"Co je?" ptal se hned vystrašeně Mike. "Lin? Co se stalo?!"

"Země!" sykla jsem bolestně. "Země!"

A o vteřinu později Mike seskočil taky. 

"Bezva!" vykřikl. "Jsme tu!"

"Kde, tu?"

"No, to bych taky rád věděl," řekl po krátké odmlce a začal se přetáčet ze strany na stranu. "Je tu docela dost místa... hádám, že je to chodba."

Slyšela jsem jeho kroky, jak se vydal pryč, a pospíšila si za ním.

"Jé, hele, Lin, je tu nějaký schod!" vykřikl asi o minutu později a udělal další krok.

Rozsvítila se světla.

Ahoj! :)) Tak co říkáte na novou kapitolu? :))
Já vím, je extra krátká, ale ta pravá sranda na vás teprve čeká ;) Navíc momentálně nemám moc času psát, ale nechtěla jsem vás nechat tak dlouho čekat, tak se nezlobte ;)

Nová kapitola bude někdy o prázdninách, možná už zítra :)) Do konce nám zbývají už asi jen tři čtyři kapitoly, takže si myslím, že se máte na co těšit. Rozuzlení se blíží a nebude to nic milého.

Zatím se tedy mějte a ahoj příště :))

Jolča ;)