Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 26.

Dneska je první úplněk, který budu trávit v podobě lišky. Bojím se. Bojím se, že se Remusovi něco stane. Už od rána je vyčerpaný. Dnešní noc bude těžká. Remus není jediný, kdo je nervózní. Kluci taky nejsou ve své kůži. Vyučování proběhlo relativně v klidu. Nikdo dneska zbytečně nevyrušoval. Profesoři se nás i ptali, jestli je všechno v pořádku. Vždy jsme jen kývli na souhlas a řekli nějakou výmluvu. Oběd jsme do sebe naházeli v tichosti a vydali jsme se do společenky. Omluvila jsem se holkám, že s nimi nebudu. Svedla jsem to na řešení strategie v týmu. Pochopily to, tak to nechaly plavat. Když jsem přišla k Pobertům do pokoje, James hrál se Siriusem šachy a Peter jedl. Občas si myslím, že má žaludek z ocele. Remus ležel na posteli a koukal do stropu. Přešla jsem k němu a posadila jsem se na kraj. Pohladila jsem ho po paži a povzbudivě jsem se na něj usmála. Ozvěnou mi byl unavený úsměv. Nikdo nemluvil, všichni jsme cítili, že dnešní noc bude jiná. Něco nám nahánělo husí kůži, ale nedokázali jsme určit co to je. Když se začalo stmívat, Remus sebou začal škubat a házet. Sirius s Jamesem vyskočili na nohy a pomohli Remusovi na nohy. Peter vzal plášť a přehodil je přes ně. Běžela jsem před nimi a dávala pozor, jestli se někdo neblíží. Cestou jsme nikoho nepotkali. Vyběhli jsme z hradu a zamířili k vrbě Mlátičce. Kouzlem jsem ji utišila a tak jsme mohli bezpečně vejít do chroptící chýše. Tedy kluci, já jsem zůstala pod vrbou a hlídala okolí. Když mi zmizeli z očí, přeměnila jsem se na lišku. Po chvíli jsem uslyšela výkřik a pak praskání kostí. Remus se mění. Píchlo mě u srdce, tohle by on zažívat neměl. Nezaslouží si to! Najednou vyběhl ven vlkodlak s Jelenem, psem a krysou. Automaticky se mi naježily chlupy na hřbetě. Vzpomněla jsem si na první setkání, nebylo to nic příjemného. Najednou se vlkodlak rozeběhl pryč. Spolu s Poberty jsme ho následovali. Běžel neznámo kam. Běželi jsme hluboko do lesa a cestou jsme sem tam vyplašili nějaké zvíře. Když v tom se z jiné části lesa ozvalo zavytí. A Remus, jako správný vlkodlak se za tím zvukem prostě musel rozeběhnout. Výborně Remusi, to je přesně ono. Přesně jsme potřebovali, abys zdrhnul někam do pryč. Běželi jsme za ním, a když jsme ho dohnali, to co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Byl tam další vlkodlak. Nejprve se na sebe vlkodlaci koukali a my si říkali, že se nic nestane. Najednou ten cizí vlkodlak zaútočil na Rema. Bojovali mezi sebou. Škrábali se a kousali. Rozeběhla jsem se k nim, ale Dvanácterák byl rychlejší. Vehnal se mezi ně a nabral cizího vlkodlaka na parohy. Tichošlápek běžel k Removi a snažil se jej odlákat. Nedařilo se jim to, takže za chvíli byli vlkodlaci zase u sebe. Ten cizí se najednou rozeběhnul pryč a Remus ho následoval. Výborně Reme, dneska ti vážně tleskám... Vystřelila jsem za nimi. Byla jsem rychlá, přeskakovala jsem kmeny a pařezy. Náš problém se zastavil na mýtině, kde opět začal bojovat s Remusem. Vtrhla jsem mezi ně, ale ten cizí mě odhodil tlapou. Má celkem sílu, to se musí nechat. Nevzdala jsem to neustále jsem se vracela. Pak se k nám přidal i Tichošlápek s Dvanácterákem. Červíček nám teď tak trochu k pomoci nebyl. Čím to asi bude, když je krysa. Muselo být těsně před rozbřeskem, protože vlkodlaci už byli unavení. Vtrhla jsem opět mezi ně, ale ten cizí se asi už doopravdy naštval, protože mě zvedl do vzduchu. Řeknu vám, není to dobrý... Být asi tak dva metry nad zemí ve spárech vlkodlaka, který na vás řve uslintanou tlamou plnou ostrých zubů, který vás můžou následující chvíli připravit o život. Díky bohu Remus už odběhl za Tichošlápkem s Jamesem v patách. Peter taky zmizel. Za tohle je nakopu do patřičných míst. Nechat mě tady samotnou s naštvaným vlkodlakem, o kterém jste neměli ani tušení, že existuje ve vašem okolí. Když už ho přestalo bavit držet mě ve vzduchu, odhodil mě a já si asi měla hrát na ptáčka nebo co... Bohužel se mi nepodařilo vzlétnout, tak jsem si nabila hubu a dobrý dva metry jsem se kutálela po zemi. Najednou ten vlkodlak zpozorněl a odběhl. Hlava mi klesla na zem, bolelo mě celé tělo. Zkusila jsem se zvednout a jít. Jenže jsem nemohla došlápnout na přední levou tlapu. Díky bohu už bylo světlo, tak bych na žádného vlkodlaka už narazit neměla. Přeměnila jsem se do lidské podoby a zděsila jsem se. Ruka mi trčela pro mě v nepřirozeném úhlu. Klid! Hlavně klid... opakovala jsem si v duchu. Rozhlédla jsem se po okolí a v tu chvíli se ve mně probudila panika. Kde to sakra jsem?!

Tak a je to venku! Musím uznat, že se Angel asi vážně ztratila. Ani já sama nevím, kde teď je. :D Má to holka ale blbý... No v příští kapitole ji zkusíme najít a vyřešit všechny zmatky, které nastaly. Doufám, že vás kapitola bavila a omlouvám se za chyby a překlepy. Jo a doufám, že se někdo zapojí do soutěže. Myslím, že je to dobrý nápad a bylo by mi líto, kdyby se nikdo nezapojil. Opakuju, čas máte do soboty (16:00) Sara