Right now /3dílný set*LT/

→1←

No... Jak jsem se už kdysi zmiňovala, ráda bych postupně všechny své staré povídky přenášela s malými úpravami sem na wattpad. A abyste věděli, že sliby plním, zde vám přináším 3dílný set s názvem "RIGHT NOW". Nebudu k němu víc říkat, myslím, že sami si nejlépe utvoříte názor po přečtení... =) Berte mé jednodílovky, prosím, spíš jako možnost útěku do vlastního světa, prostor k odreagování. Přece jen... V nich nedávám tolik prostoru fantazii, k tomu mi musí stačit vícedílovky, jistě jste už poznali, že když se v psaní rozjedu, nějak nevím, kdy přestat =D 
Děkuji vám za vše, nebýt vás, ani "RIGHT NOW" by se zde neobjevilo. Dáváte mi pocit, že moje tvorba opravdu za něco stojí. A to je mnohem víc, než si dokážete představit...
Dobře, no, už mlč, Petruš =D KRÁSNÉ POČTENÍ!
PS: Jste na instagramu? Pokud ano, budu moc ráda, když mi hodíte "follow", ráda vás poznám nějak víc =) Odkaz najdete u mě na profilu... ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

"Dovolujeme si Vás pozvat na každoroční vánoční večírek, tentokráte s heslem RUDOLF ŽIJE! Jistě všichni znáte Santova soba se svítícím nosem a Vaším úkolem je co nejnápaditěji se do něj převtělit. Sejdeme se v našem domě, a to 23. prosince, přesně ve 20:00.

Těšíme se na Vaši návštěvu

Sandra Herfort a Carl Bonde"

"Pche," odfrkla jsem si a křiklavě zdobenou kartičku od své kamarádky hodila na pečlivě ustlanou postel. To jsem mohla očekávat. Kde vůbec ti dva na podobné nápady chodí? Má fantazie nikdy nebyla tak bujná, ačkoli si profesoři na střední vždycky mysleli opak. Jakmile se totiž naše parta, čítající mě, Sandru a právě Carla, k něčemu připletla, vždycky jsem to byla já, kdo se to vše snažil objasnit. Jenže jsem se do líčení pokaždé zamotala tak neskutečným způsobem, až z toho vyšla naprosto smyšlená detektivka. Sir Doyle, duchovní otec Sherlocka Holmese, mé oblíbené literární postavy, by na mě byl hrdý.

Postavila jsem se k obrovskému oknu, dominantě mého malého útulného bytečku, a dívala se na volně poletující sněhové vločky. Sypaly se z oblohy, jako by nahoře někdo rozpáral nadýchanou duchnu, a já se přistihla, jak se uvolněně usmívám. A to přes všechny starosti, které se takhle před Vánoci nahromadily.

V práci jsem měla objednávek jako na kostele, najednou se všichni rozhodli, že pod stromeček darují fotku sebe, svého dítěte nebo komplet celé rodiny.

Své zaměstnání fotografky jsem vždycky milovala, ale paradoxně jsem nesnášela chvíle, kdy jsem měla moc zakázek. Nezbýval mi totiž žádný čas pro sebe. Více peněz, více konexí, ale ty nervy...

Zoufale jsem si povzdechla a čelem se opřela o chladné sklo. Na večírek se mi nechtělo. Já zábavu tohoto druhu vždycky nesnášela, svá studia jsem strávila zavřená na koleji, pohroužena v knížkách. A vyhovovalo mi to.

No... Je pravda, že na loňskou párty mě Sandra dostala. Sice dodnes netuším, jak se jí to povedlo, ale stalo se tak. Letos už se ukecat nenechám.

Ani náhodou.

Z přemlouvání sebe samé mě vytrhl domovní zvonek. Zmateně jsem střelila pohledem k nástěnným hodinám, které jsem podědila po babičce, a zamračila se.

Kdo mě to chce v půl deváté večer poctít svou návštěvou?

Hodila jsem si přes sebe dlouhý pletený svetr a mátožně se vydala do předsíně. Cestou jsem si uvědomovala, jak neskutečné ticho všude panuje. Občas mi bývalo smutno. Hlavně za těchto dlouhých zimních večerů bych uvítala nějakou společnost.