Bílá krajka

/1/

- Irsko, hrad Rock of Cashel, Únor 1202

Byl pozdní večer a ona přeci nespala. Klečela na ledové, kamenné zemi s hlavou skloněnou na prsou. Dlouhé vlasy jí spadaly přes ramena, až skoro k bokům. Studený vítr, jež do místnosti vlál skrz otevřené okno, jí vlasy čechral a hrál si s pramínkem po pramínku. Špičatý kříž jí visel u krku a mizel za bělostnou a hedvábnou noční košilí. Kolena už měla od modlení otlačená a ztvrdlá, téměř jí z nich už vymizel cit. Ale jí to nevadilo. Modlila se za svého otce, za něhož by dala život kdyby jenom řekl. Před sedmi měsíci odjel na válečné tažení a příliš mnoho týdnů uplynulo od jeho poslední zprávy, nebo-li spíše falešného ujištění, že je v bezpečí a brzy se vrátí. Ach Bože, dej mu sílu. Hodiny na věži zrovna odbíjely jedenáctou, když uslyšela křik z vedlejšího pokoje. Bezmyšlenkovitě vyběhla z pokoje, její oči si přivykaly na přítmí. V kolébce ležela její tří měsíční sestřička Elen a dožadovala se dalšího kojení. Ewilan dítě vzala do náručí a broukala jí tichou ukolébavku. Děťátko se ještě před příchodem kojné trochu utišilo a po řádném nakrmení a říhnutí znovu upadlo do hlubokého spánku. Dívka se vrátila do pokoje a posadila se na postel. Kupodivu ani nebyla tolik ospalá. Její myšlenky se opět zatoulaly k jejímu otci. Při představě, že nyní možná někde leží na bitevním poli mezi ostatními mrtvolami, se jí svíralo srdce. Ani si nevšimla matky, sedící vedle ní a objímající jí kolem ramen. Její zarudlé a propadlé oči, jen svědčily o jejích bezesných nocích. Teď tu ale musela být pro svoji nejstarší, avšak desetiletou dcerku, kterou jemně hladila po tváři. Přitom jí lehkým káravým tónem našeptávala:

„Kolikrát ti mám povídat, aby sis na noc zavírala okno, není zdravé dýchat noční vzduch." Dívka bez řečí vstala a zabouchla okenice. Nyní se v pokoji mísila tma s kouřem svíček.

„Buď silná Ewilan, musíš být silná, pro nás všechny," vlídně dívku hladila po vlasech, ale po chvíli ji ukázala, aby si lehla na lůžko. „Nezapomeň se před spaním pomodlit otčenáš," věnovala jí polibek na čelo.

„Dobrou noc maminko," odvětila holčička a semkla ruce k další modlitbě.

-

„Jenomže tohle není spravedlivé!" mračila se Ewilan na své dva starší bratry a přitom podupávala nohou.

„Holky na loupeživé výpravy nejezdí," odbyl ji téměř patnáctiletý nejstarší bratr Roger mávnutím ruky. Ewilan pohledem prosila svého druhého bratra Thomase, aby se za ni přimluvil. Roger pokračoval, „holky totiž sedí doma, starají se o chod panství, vyšívají a rodí děti," vyplázl na svoji sestru dětinsky jazyk.

„Ale je úkol ženy bránit hrad když není pán doma. Máma to tak dělá," nedala se odbýt.

„A to si myslíš, že vy ji otec nechal bojovat jen tak s kopím v ruce?" Roger pevně svíral uzdu svého nového válečného koně.

„Vždyť tohle je jen hra. A navíc," Ewilan nahnula hlavu na stranu,„ty taky ještě nejsi muž." Roger ucítil nával vzteku a studu a zároveň rudl v obličeji. Byla chytrá, někdy až moc.

„Prosím," naposledy vrhla na třináctiletého bratra Thomase pohled ala pes žádající o jídlo.

„Tak ji nechej ať brání hrad," pokrčil Thomas lhostejně rameny.

„Dobře, ale nebude jezdit na Ventovi," pořád se nedal Roger. Ventus byl jeho kůň a v latině tohle slovo prý znamenalo vítr. To Ewilan mrzelo. Chtěla si zajezdit na pořáném koni s větrem o závod a ne se jen tak pořád líně vozit na jednom z poníků. Toužila vyzkoušet, jak rychle kůň dokáže jet, chtěla přeskočit záhon růží, tak jak to vždycky dělává Roger. Pozvechla si, ale souhlasila. Důstojně zaujala místo na hradbách a chystala se bránit pevnost, v nichž se pro tuto chvíli proměnila stará chatrč, sloužící na skladování všeho možného. Od prutů na rybaření až po psí obojky a staré deky. Ewilan nakoukla dovnitř. Na polici uviděla několik hliněných nádob. Opatrně nahlédla do každé z nich. Ve většině z nich nebylo nic zajímavého, až v té největší nalezla medovinu. Ale v lahvi hned vedle bylo něco pro ni daleko přínosnějšího. Našla mast na léčení všemožných psích neduhů. Jakmile zvedla slaměné víko, zašklebila se, protože ji do nosu přaštil zápach žluklého sádla.

S odholaným výrazem vyšla ze dveří s nádobkou nenápadně skrytou za zády.

„Jsi připravená?" ozval se hlas staršího z bratrů. Ewilan téměř až neporazitelně kývla.

„Na tři. Ras, dva,...tři!" Oba bratři se s bojovným pokřikem mladých chlapců vrhli dopředu s kopím vyrobeným ze dvou starých klacků. Ewilan veděla, proč nakonec Roger svolil, že může hrát. Očekával od ní, že se zalekne a s křikem a vyděšená zaleze zpátky do boudy. To se ale spletl. Ewilan s odporem zabořila ruku do rozkládajícího se sádla, napřáhla se a hodila po svém starším bratrovi plnou hrst odporného mazu. Hrudkovitý tuk dopadl Rogerovi přímo na krk. Ewilanina příští dávka hmoty zasáhla Thomase na plášť a také jeho koně, který se znenadání vzepřel. Roger schytal ještě několik dalších ran. Některé odrazil štítem, ale když mu ta Ewilanina poslední zasáhla obličej, skutálel se z koně jako korálek.

„Hurá! Sláva! Vyhrála jsem!" Vykřikovala Ewilan s nepředstíranou radostí v hlase a poskakovala přitom na místě a máchala špinavýma rukama ve vzduchu. Ponížený Roger se rychlostí blesku postavil na nohy a mířil přímo k dívce. Ewilan se zalekla a chtěla se schovat do boudy, avšak bratr byl rychlejší, ale především silnější a popadl sestru za paži až vykřikla.

„Uvědomuješ cos udělala?" otočil ji k sobě čelem a větu zavrčel výhružným tónem.

„Není rytířské uhodit dámu," kroutila se Ewilan v jeho sevření.

„Jak můžeš být moje sestra? Chováš se jako obyčejná pasačka vepřů! Až tak hluboko jsi klesla," strčil Ewilan až zakopla o schod a spadla na zadek. Jakoby teď měl nad ní Roger větší moc, když se nad bezmocnou desetiroční dívenkou skláněl.

„Lituji každého, kdo si takovou špindíru vezme za manželku," něčí ruka ho chytla za rameno. Byl to Thomas.

„Nech ji, najdeme se lepší místo na cvičení, možná opravdové hradby," ukázal ke koním. Roger se na podpatku otočil a nasedl na koně.

„Takže jsi přece jenom prohrála," pronesl a už na koni pelášil pryč.

Ewilan cítila v očích pálivé slzy zlosti. Špinavou rukou si otřela oči, takže se jí nyní zdál zápach nesnesitelný. Vrátila hrnek na polici a vydala se zpět do hradu.

Ahoj! Přináším vám zbrusu nový příběh Bílá krajka. Nevěděla jsem, jak začátek správně zformulovat, tak kdyby se vám zdál nějaký kostrbatý, tak to prosím omluvte! -Jull