Sen

Znám tě?

Stála jsem na plese v mých vysněných šatech, když v tom do mě někdo vrazil. Lekla jsem se a v rychlosti otočila.

Za mnou stál jakýsi kluk nebo princ. Neznám ho. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Jeho tmavě hnědé vlasy mu padali do čela. Díval se na mě svýma modrýma očima. Nevěděla jsem co dělat, ale naštěstí ten kluk prolomil trapné ticho a promluvil: „Omlouvám se. Jsi krásná. Mohu vědět jak se jmenuješ?". Nedokázala jsem říct ani slovo. Začala jsem si připadat divně, tak jsem se přemluvila a konečně promluvila:„To je v pořádku, nic se mi nestalo. Jmenuji se Amanda". Ten kluk se začal smát a znovu se mě zeptal: „A kolik ti je let?". Prohrábla jsem si vlasy, podívala se na něj a něžně odpověděla: „Šestnáct. A tobě?"
Neodpověděl mi na otázku, jen řekl:„Proč jsi to udělala? To jsi bezcitná? Měla by jsi se stydět mrcho". Dokončil tu hnusnou větu, sebral se a odešel. Jsem si jistá, že to nebyl princ, protože ten by mi nic takového nikdy neřekl.

Vůbec nevím o čem to mluvil. Po tváři mi začaly stékat slzy. Probudila jsem se z toho zlého snu. Začala jsem se uklidňovat. Klid Amando, byl to jen sen, zlý sen. Nic z toho se nestalo tak klídek. Začala jsem mluvit sama pro sebe.

Vylezla jsem z postele, oblékla si kraťasy s černým crop topem a seběhla dolů do kuchyně. Pozdravila jsem mamku, která  mi podávala svačinu a křičela: „Dobré ráno Ami, zaspala si". Jo já vím, říkala jsem si v duchu.

V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou, vyčistila zuby a dala trochu řasenky. Na pusu jsem nanesla kapku lesku.  Vyběhla jsem ze dveří s batohem v ruce.

Zase jdu pozdě, jako vždy.  Zahla jsem za roh a natrefila na toho strašného dědka, co si myslí, že je školník. Celé jsem to obešla jen abych se s ním nemusela vidět.

Vešla jsem na chodbu kde právě procházela Laura. Typ holky jako je ona nesnáším. Myslí si, že by se bez ní zbořil svět. Klasická třídní barbie, která sebou vždy měla své tři "kamarádky". I přes všechnu nenávist jsem se jí musela zeptat: „Ahoj Lauri, nevíš prosímtě v jaké jsme třídě?" snažila jsem se na ní být milá, ale jí to bylo očividně jedno. Jen zvedla hlavu, nasadila svůj typický výraz a s nezájmem odvětila: „Nazdar, jsme v sedmičce ty nulo" začala se smát a chtěla odejít, ale já jsem na ní křikla. Otočila se na mě a já mohla doříct to, co jsem chtěla: „Lauri, nezapomeň, že nula je vždy před jedničkou" usmála jsem se a odešla do třídy. Viděla jsem jen, jak pukala vzteky.

Sedla jsem si na lavici, čekala na zvonění a povídala si s Terezou (mojí nejlepší kamarádkou). Bavili jsme se o škole a potom přišla řeč na kluky. Terka šibalsky zvedla obočí a zeptala se:„Amando, ty už někoho máš?". Tak na tuhle otázku jsem znala zcela jasnou odpověď, kterou jsem ji ihned sdělila:„Já, no to určitě. To si dřív někoho najde kreslená postavička než já" začala jsem se smát.

K naší lavici zavítal Lukas (můj spolužák a zároveň dobrý kamarád). Chtěla jsem se ho zeptat, na pár otázek, ale bohužel už zvonilo.

Do třídy vešel učitel Pritz. Měl nás na angličtinu. No to je případ ten chlap. Celou hodinu angličtiny nám vyprávěl o tom, co se stalo ve Star Wars a jaké jsou nové díly. Jako správný fanoušek Star Wars věděl úplně každou podrobnost. Ale nenechte se zmást, o všem jsme si povídali česky, nikoli anglicky, takže má angličtina je na úrovni asi tak sedmiletého dítěte. Za to znalosti ze Star Wars jsem měla jako zapálený fanoušek, i přes to, že jsem to nikdy neviděla.

Zeměpis probíhal v pohodě. To nás učí Midlčková. Snad jediná normální učitelka v tomto ústavu.

Matematika už neprobíhala tak dobře. Naše učitelka Bartelová si myslí, že máme v hlavě všichni kalkulačky. Dnes tu byla inspekce. Bartelová všem nakázala, že se musíme hlásit, abychom nevypadali jako hlupáci. Ale měla speciální metodu. Ten kdo to bude vědět, ať se hlásí pravou rukou a ten kdo to vědět nebude, tak ať se hlásí levou rukou. Všechno plynulo dobře, až do chvíle kdy učitelka položila úplně nesmyslnou otázku. Všichni zvedli levou ruku a já se začala smát. Naštěstí jí zachránil zvonek a s ním i konec hodiny.

Tak ještě dějepis, dvě hodiny informatiky a mužů jít konečně domů.

O dějepise se dá v pohodě spát. Naše učitelka si píše něco sama pro sebe a nám pouští dokumenty.

A informatika je nejlepší předmět z celého dne. Ten úžasný učitel nám dal dvě hodiny volna.

Super, konečně můžu jít domů. Hodila jsem tašku ke stolu a lehla si na postel. Prohlížela jsem něco na telefonu, ale únava byla silnější a já usnula.

Seděla jsem na lavičce před zámeckou zahradou. Rozhlížela jsem se a v dáli uviděla kluka. Toho kluka o kterém se mi zdálo. Poznám ho, byl to on. Přišel ke mně a pohladil mě po vlasech. Znechuceně jsem ho od sebe odstrčila. Stoupla si a začala křičet. Nevím co jsem zakřičela, protože mě probudila SMSka. <Neznámé číslo> nechápavě jsem zvedla obočí a přečetla Smsku, kde stálo:*Co to, že mě nechceš. Neboj já si tě najdu ty moje sladká mrcho*.

Rozhodla jsem se psát nový příběh. Snad se vám bude líbit.
Vím, že na první díl je to moc dlouhý, ale snad to nevadí.
Děkuju za přečtení. 💙