HP - Dramione // CZ ✔

34. Sbohem

// Kraťounká část. Za chyby se omlouvám, snad se bude líbit. :)

Hermiona

"Nechci odtud odjíždět."   Posmutněla jsem, když jsme spolu s našimi zavazadly čekaly na vlak. 

"Neboj, budeme ti psát každý den."    Slíbila Ginny s prsty ve vzduchu jako skautka. Když se okolím rozlehl pískot vlaku, všem se nám přitížilo. Už jen cesta a potom se budeme muset rozloučit. 

"Nechce se mi věřit tomu, že už jenom jeden rok a potom bude všemu konec."   Zahleděla jsem se směrem, kde se nacházel Bradavický hrad v celé své kráse.

"Uteklo to."   Povzdechla si Lenka.   "Ale, ber to pozitivně. Alespoň, že ještě jeden rok bude. Sice se teď neuvidíme dva měsíce, ale potom budeme mít aspoň o čem mluvit."   Lenka se nám snažila zvednout náladu, ale nepomáhalo to.

"Honem, děcka. Nastupovat."   Zahulákal Hagrid, když se vlak zastavil a otevřel dveře. Všichni studenti se začali postupně cpát dovnitř. Naše skupinka naopak nespěchala. Spíš jsme se snažili tu zůstat co nejdéle, jakoby to mělo pomoci a my se potom nikdy nemuseli rozloučit.

"Budete mně chybět. Vuvidíme se za dva měsíce. Vopatrujte se, všichni."   Zahuhlal Hagrid a postupně nás všechny uvěznil ve svém pevném objetí.

"Taky se nám bude stýskat. Dávej na sebe pozor, Hagride."   Zakňučela jsem, když mě pevně zmáčkl. 

"Uhm, Hagride? Dusíš mě."   Řekla jsem přiškrceně a on mě hned pustil. 

"Promiň, Hermiono. Mějte se."  Zamával nám a my se začali velice nedobrovolně soukat do vagónu. Protože všichni bychom se do jednoho kupé nevešli, rozdělili jsme se. Já jsem se posadila ke Dracovi, Ginny, Ronovi a Georgovi. Lenka šla za Parvati, Nevillem a pár dalšími mně neznámými. 

Usadila jsem se hned u okna, Draco se posadil vedle mě. Naproti mně byla Ginny, vedle ní George a Ron úplně na kraji vedle George. Vlak se se zahoukáním rozjel a krajina kolem nás začala ubíhat jako o život. S každým dalším pohybem vlaku se mi zpomalil tep.  Myslela jsem, že se mi zastaví srdce, nebo, že naopak vyskočí z mé hrudi. Cítila jsem se napjatá a zároveň šíleně prázdná.

Neumím si představit, jak to dopadne, když se oddělím od mých přátel.
Zároveň mě ničil fakt, že je to poprvé, co jedeme vlakem bez Harryho a Freda. Z oka se mi při té myšlence vykutálela slza, kterou Draco setřel svým palcem a za bradu si můj pohled připoutal k jeho očím.

"Shhh. Co se děje?"   Zamumlal a bylo mu úplně jedno, že jsou s námi v kupé i ostatní. Neskutečně se změnil, kdysi by se propadl do země, už kdyby se na mě měl jen podívat. 

"Nevím, jak to bez vás zvládnu. Chybí mi Harry."   Zavzlykala jsem a svoji hlavu zabořila do jeho hrudi. Jeho ruka sklouzla k mým zádům a začala je hladit. Ginny moje slova asi také rozhodila, protože jsem uslyšela i její tichý vzlyk.

"Zvládneš to, dobře? Všechno bude v pořádku. Nikdo ti neublíží, jsi v bezpečí, slibuju."   Zašeptal a přitáhl si mě do objetí. Snažil se mě utěšit, ale z jeho hlasu jsem poznala, že i on je neklidný. Ani se mu nedivím. Kam má jít? Vždyť doma by ho zabili, jen co by se tam objevil... A pak jsem dostala nápad.

"Draco?"   Šeptla jsem a odtáhla se, abych mu mohla kouknout do očí.

"Ano?"

"Nemohl bys prosím jet se mnou? Že by jsi prázdniny strávil u nás. Prosím, rodičům to vadit nebude. Mohla bych vás představit, ukázala bych ti mudlovský svět a alespoň bych se cítila víc v bezpečí."   Přemlouvala jsem ho.

"Já nevím, jestli je to dobrý nápad."   Povzdechl si a mně se v očích objevily slzy. 

"Prosím, Draco. Prosím. Potřebuju tě."   Zafňukala jsem a bez ustání mu zírala do očí. 

"Tak dobře. Budu rád."   Odpověděl a mně se rozzářila očka. Vážně souhlasil?! 

"Děkuju, děkuju!"   Zapištěla jsem a padla mu okolo krku. Ostatní si o něčem povídali a naštěstí nás v pohodě ignorovali, taktéž my je. Byli jsme jako v jiném světě.

"Neděkuj, zlato. To já děkuju."   Pousmál se a mně se rozbušilo srdce. Asi bych ho i políbila, ale tím bychom si určitě vyžádaly nechtěnou pozornost, takže jsem se spokojila jen s dalším objetím.
Cesta plynula a mně se začalo chtít spát. Položila jsem si hlavu do Dracova klína a on mě rukou hladil po vlasech. Na chvilku jsem zavřela oči a když jsem je otevřela, vlak už zběsile houkal a začal zpomalovat. 

To ne... jsme tady.