Spící smrt

Kapitola 25

Ztuhla jsem.

Nacházeli jsme se v dlouhé, osvětlené chodbě, jejíž stěny tvořily odlupující se kusy omítky a vlhnoucí sádra. Páni. Sádrové stěny. V podzemí? Vážně?

Na některých místech dokonce prorůstaly zdí kořínky všelijakých rostlin, všechny ale vypadaly mrtvé - a není divu, když u nás pršelo dvakrát třikrát do roka. Žádné rostliny u nás nahoře nerostly. A pokud ano, byly už dávno zvadlé a seschlé.

Zářivky na stropě byly až nepřirozeně bílé a ostré a nepříjemně řezaly do očí. Oproti dennímu světlu nad zemí, zešedlému kvůli smogu a teď i navíc kouře, to byl opravdu šok. Protřela jsem si oči, které ten nápor neskutečně bílého světla všude okolo nedokázaly snést. 

Chodba byla dlouhá, ale i přesto jsem v dálce zahlédla na jejím konci dveře. Zachvěla jsem se vzrušením.

Přímo za námi sádra končila a na jejím místě teď byl ten nepříjemný, úzký a temný tunel, do kterého byl ne příliš pevně zapuštěn kovový žebřík. Nakrčila jsem obočí a pohlédla na Mika, který vyděšeně stál uprostřed vyvýšené podlahy. Byl to jakýsi kruh, na jehož bocích poblikávaly jakési senzory. Asi spouštěč světla.

Mike se ostražitě rozhlížel kolem dokola a nakonec se podíval na mě. Počastovala jsem ho nepříjemným pohledem.

"Jejda," řekl a nervózně se na mě usmál. "No, aspoň teď vidíme, ne?" 

"Dělej, ty tele," vzdychla jsem, obešla vyvýšený válec a zamířila na druhý konec chodby. Mike mě okamžitě následoval.

"Co myslíš, že je to za dveře?" zeptal se mě tiše a mhouřil oči před tím nepříjemným světlem. "Teda jako... kam asi vedou?"

Pokrčila jsem rameny. "Pravděpodobně k té bombě," odvětila jsem a pokračovala dál. S každým krokem byl tikot silnější a nesnesitelnější, až mi z něj začalo vibrovat celé tělo.

Pomalým krokem jsme se sunuli dál. Ani jeden z nás nepromluvil.

Ostražitě jsem se rozhlížela na všechny strany. Bylo taky dost dobře možné, že je tohle celé past. A opravdu nepotřebuju, aby mi někdo zdemoloval i druhou nohu.

A pak jsme konečně došli ke dveřím. 

Mike se zastavil. Já jsem se zastavila.

Ani ty dveře se nehýbaly.

A tak jsme stáli a snad celou věčnost zírali na ty dveře, zpoza kterých se ozýval nesmírně ohlušující tikot.

A pak se Mike pohnul a já jsem se pohnula taky a popadla jsem tu kliku a otevřela jsem ty dveře.

A zaječela jsem.

Otevřela jsem je očividně moc prudce, protože jsem najednou přepadla přes práh a už jsem letěla dolů po jakési skluzavce.

Řvala jsem a mlátila sebou, ale pak jsem toho raději nechala, abych náhodou z té věci nespadla, a rozhlédla se kolem sebe.

Při té rychlosti, s jakou jsem svištěla dolů, jsem toho moc pochytit nestihla, rozhodně to ale nebylo tak rychlé, abych si nevšimla, kde jsem se to ocitla.

Všude kolem mě byly stroje. Úplně všude. Některé pištěly, jiné houkaly, z jiných se valila pára. A byly prostě všude.

Skluzavka se stáčela dokola a tvořila několik dokonalých oblouků, skoro jako nějaký tobogán, na jehož fotku jsem jako malá narazila v jedné z knih. Příliš si nepamatuji, jak ten tobogán vypadal, protože při mé další návštěvě knihovny tam ta kniha už prostě nebyla, každopádně vlnil se úplně stejně, jako tahle věc, po které jsem svištěla dolů.