Sladký internátní život

Část 4

Martin

„Čau, byla tu vychna, měla spoustu keců," oznámil mi Kamil, který se mnou chodí do třídy a sdílí jeden pokoj na internátu.

Tento člověk mě před rokem, po příchodu na tato místa, dobil spoustou optimismu, protože jeho náhled na svět je vyloženě růžový a jednoznačně pozitivní. Až nakažlivý. Stále vrhá své zasněné pohledy skrz polodlouhé vlasy kamsi do dálky a asi létá někde v jiných sférách.

„Jo, normální kráva," Přidal se Ivan.

Na rozdíl od nás dvou s Kamilem vlastní kratičkého světlého ježka a průsvitně modré oči. Ze začátku, dokud mě tolik neznal, toho moc nenamluvil, ale to se časem změnilo.

„Prý máme vynášet koš a taky si neměl vybaleno, tak jí to vadilo," pokračuje.

„Ta byla vytočená, to si měl vidět. To stálo za to."

Pousmál jsem se. „Aubrechtová?" zkusil jsem tipnout jméno jedné z našich vychovatelek.

„jo."

„Byla zas rudá jak po výprasku?" hádám.

Každá vychovatelka má svůj specifický způsob vztekání a nadávání na naše lemplovské chováním. Aubrechtová mezi nimi vede na plné čáře. Je u toho nejsměšnější.

„Jo, červená, pak fialová. Měnila barvy jak chameleón při kocovině."

„Držte huby!" Okřikl nás čtvrtý ubytovaný v našem kutlochu. Absolutní vůl mající problém se jménem Martin Švorc.

Toto jméno moc neslýchám, i když mi původně patří. Častěji mi říkají třeba Hellboy, Playboy, Snob, Zbohatlík nebo podobnými přezdívkami. Jméno Švorc je v mém případě naprostý paradox, protože má peněženka obsahuje tři kreditní karty, jejichž konto vyčerpat, by bylo umění.

Silvestr, který má ale přes to všechno mnohem šílenější jméno, než já, mě nesnáší nejspíš jen kvůli faktu, že Ivan s Kamilem mě mají raději, než jeho. Když jsem před rokem přišel do tohoto pokoje, byl tu hvězda, ostatní ho měli za jakýsi vzor a snad ho i obdivovali. Co udělal, bylo svaté. Ať to byla sebevětší hovadina. Když jsem nastoupil já s Ivanem a Kamilem, tak netuším proč, ale kluci si více oblíbili mě, na to nebyl zvyklý a nedovedl to skousnout. Myslí, že jsem mu shodil korunu krále.

„Proč? Snad ne kvůli tobě?"

Hodil po mě svůj bodavý pohled. Po dvouměsíčním odpočinutí ho budu vídat opět stále a znovu několikrát denně. Šílená představa.

Druhým rokem v tomto ústavu s nepředstavitelně hrozivým režimem, který se podobá pravidlům, co mají děti v mateřské školce. Popravdě mě to nebaví už teď na začátku. Kdybych alespoň neschytal toho nejhoršího spolubydlícího, který existuje, dalo by se to tu možná snést.

Rozlétly se dveře a v nich se objevila Aubrechtová. „Vy jste mu to nevzkázali, nebo co?" začala nadávat. „Bordel jak v tanku, Švorc, máte nevynesený koš, hadry po zemi, peřiny rozválený jako u prasat. A tady máte nějaký nechuťárny," ukázala na rozkydanou hmotu ležící v misce na stole.

„To je moje svačina," ozval se Kamil dotčeně.

„Kdyby se dnes dávali trestňáky, máte jich všichni tucty. Je to tu jak na hnoji." Myslím, že dost přehání. Nejspíš nepořádek v životě neviděla. Dvě bundy na podlaze, rozhráblý pelech a talířek jakéhosi Kamilova blivajzu není hnůj.

„Proč stížnosti jdou automaticky na Švorce, když moje z toho nic není? Tyhle kraviny jsou Prvního ledna," kopl jsem do jedné z bund.

„Co kecáš, vole," obhájil se Silvestr.