Cheeky? Cheeky... /speciální jednodílovka/

Cheeky? Cheeky... /special story with L.T./

Znáte takové ty akce známých obchodů, kdy slaví "narozeniny" a rozhodnou se při té příležitosti své zákazníky něčím obdarovat? No, odhodlala jsem se k lehce podobnému kroku... Jelikož je to dnes už čtyřiadvacet let, co jsem v plzeňské porodnici poprvé zakřičela na tento svět, zvu vás na virtuální oslavu, jíž bude dominovat tento naprosto oddechový příběh bez jakéhokoli hlubšího poselství, určený především k tomu, abyste vypnuli a psychicky si odpočinuli, snad se i pousmáli a vydechli =) Tak jej, PROSÍM, takto berte... Vnímejte jej jako odměnu za vaši úžasnou podporu, která mě žene dál a dává pocitu, jejž z psaní mám, úplně nový rozměr...
LOVE YA! ALL OF YOU! ♥

ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Netrpělivě jsem pohlédla na hodinky a odevzdaně si povzdechla.

Dvacet minut. Dvacet minut už jsme s Annie byly součástí dlouhé fronty v jedné z nejznámějších kaváren na světě. Starbucks.

Vpředu i vzadu zněla veselá konverzace, usmívající se obsluha za nízkým naleštěným pultem jako by nikdy neztrácela dobrou náladu a v prostoru se i přese všechno vznášela dobrá nálada. To by se v Čechách stát nemohlo.

„Kdybych věděla," naklonila se Annie blíž, „že jsou tu stejné fronty jako u nás, nejela bych kvůli laté až do Londýna."

Nasadila jsem vážný výraz. „Ale jela. Víš totiž, že tu mají to nejlepší kafe!"

Chvíli na mě zírala, rozhodnutá nezačít se smát, ale viděla jsem, jak jí koutky nebezpečně cukají. A měla jsem pravdu. O zlomek vteřiny později se začala nezadržitelně chechtat.

„Nech toho," sykla jsem, snažíc se zůstat v klidu. Ovšem marná snaha. Ať už proto, že jsem se smála ráda, nebo byl Aniččin zvukový projev tak specifický, brzy jsem se pod nápory smíchu prohýbala též.

„Děláme si tu jen ostudu," setřela jsem si slzu, která unikla z koutku oka, a nenápadně si na nose posunula dioptrické brýle. Od rána jsem se proklínala. Měla jsem si nasadit ty čočky!

„A co?" opáčila má kamarádka bezstarostně. „Nikdo nás tu nezná a je velmi nepravděpodobné, že někoho z nich," rukou obsáhla celý prostor, „ještě někdy v životě uvidíme."

V tom měla pravdu, nemohla jsem se přít.

Konečně se fronta maličko pohnula. Ještě osm lidí a budeme na řadě. Div jsem nezačala skákat metr do vzduchu. Už jsem se těšila, až si dám oblíbené vanilkové laté. Venku panovalo vskutku podzimní počasí s lezavým chladem, který člověku pronikal hluboko do morku samotných kostí.

Najednou zazněl od východu pronikavý holčičí výkřik. A další. Brzy už se mísilo několik hlasů dohromady, a co bylo divné? Odpřisáhla bych, že se jednalo o mladé dívky v pubertě.

Chystala jsem se ohlédnout, když se kolem prohnal vysoký klučina s kapucí vraženou hluboko do čela. Lidé ve frontě nespokojeně mumlali, ale ani jeden se jej nepokusil zastavit. A jelikož jsem celý svůj život seděla jako šedá myška v tom nejtemnějším rohu, kam nedopadaly sluneční paprsky, sebrala jsem odvahu a jednou vzala existenci do vlastních rukou. Koneckonců, jsem v cizí zemi, kde mě nikdo nezná...

Vystoupila jsem z řady a houkla. „Kam si myslíš, že jdeš?"

Postava se zarazila.

„Fronta končí u dveří."

Anička za mnou lapala nevěřícně po vzduchu, chod kavárny se úplně zastavil. Veškerá obsluha včetně uštvaných servírek, které sbíraly prázdné šálky od čajů a kávy, se zastavila, hosté též. A všichni do jednoho na mě zírali.