Bratrstvo 2018-2019

Den 2

Brzy ráno začal zvonit budík. Ani sem si nevzpomínal, že bych si na 5 ráno nějaký nastavoval. Zdál se mi podivný sen:
 Všude byla tma -  kromě dvou reflektorů které mířili přímo na mě. To oslepující světlo ale neskrylo vše za ním. Viděl sem nějaký obrys postavy držící cosi co vypadalo jako injekční stříkačka a lahvička z které do ní nabírá tekutinu. Já byl spoután a nedokázal sem ani pípnout. 

Takové noční můry nemívám často, většinou jsou to sny o mé vytoužené rudovlásce, která běhá polonahá po pláži a pokaždé když vlna narazí na břeh, vystříkne na ni voda, která ji stéká po těle a .... Ah, neměl bych pokračovat.

Kolem 7 ráno, poté co jsem si dal vydatnou snídani, doeditoval další video a vypil hrnek silné kávy mi zazvonil telefon. Neznámé číslo které jsem položil. Mohl to být kdokoli, třeba nějaká rudovláska, nebo teta která dokáže rozbít telefon během týdne a pokaždé si musí kupovat nový. Ale přiznejme si... kdo bere cizí čísla? Vždy se bojíme toho kdo za neznámem stojí a takový jsem i já. Položil jsem mu to a za pár minut přišla sms:

"Takže ty si chceš hrát, Ati? Jak je libo....Taky si rád hraju (^.^) "

Usmál sem se a pokračoval v každodenní rutině, takhle si ze mě fanoušci střílí pořád až se divím že je baví neustále za takové prkotiny utrácet kredit.

Prohlížel sem si nějaká auta na Bazoši, ale žádné které by mě oslovilo. Už dlouho se ohlížím po nějakém ošlehaném frajírkovi, který by měl výkon, ale koupit si ho přímo z prodejny by mě vyšlo na tříletý plat - minimálně.

Opět zazvoní telefon, aniž bych se podíval kdo mi to vlastně volá, přijmu hovor a naštvaným hlasem štěknu "Do háje co po mě chceš?!!!!"

"Eh Marťas?" Tázavě vydechne známý hlas. "Takže i tobě se to stalo?"

Po zádech se mi přehnala husina. Až sem stejně jako ve snu nedokázal pronést ani slovo. Položil sem hovor, ohlédl se na monitor a tam byl zapnutý skype, moje webka. Díval sem se na sebe a nikdy bych si nemyslel že to bude tak děsivé. Ještě horší bylo to, co bylo za mnou - nějaký stín číhal v rohu s nožem. Rychle sem se tam ohlédl, ale jako by se nic nestalo. Přesunul sem roztěkaný zrak zpět k monitoru.

"Tak jo, tohle už je fákt divný..." Na monitoru ani známky po skypu, po webce, po stínu.

"Už z toho začínáš magořit."

Nevěděl sem co dělat, rozhodl sem, že nejlepší bude zapomenout a dělat jako by se nic nestalo. Sbalil sem si jeden krajíc chleba s máslem, sýrem a lahodnou šunkou a vyrazil na procházku.

Po pár kilometrech chození podél řeky, kolem které vede cyklostezka, takže sem se cítil celkem v bezpečí když byla na každém kroku lidská bytost. Něco se mi ale pořád nezdálo, jako by mě někdo sledoval. Krvelačné oči probodávající má záda, už cítím jak mi někdo vráží dýku do zad, jak mi dýchá na záda a výhružně šeptá mé jméno...

Prudce sem se otočil na patě a úlevně oddych. Jistě že tam nikdo nebyl, ale ten fanoušek ze mě pomalu udělal paranoidního magora jak se zdá. Zatřepal sem hlavou a pokračoval v cestě.

Konečně stojím na mém oblíbeném místečku - pocit ne a ne zmizet. Že by mě sledoval nějaký fanoušek?

Crrrrrr CRRRRRRRRR

"Ano?"

"Martine, dneska ti to v té černé mikině sluší.. měl by sis ale dojíst svačinku, aby ti nežluklo máslo"