Antylar-divoký drak

Stráta paměti

Přestali na nás střílet. Chvíli bylo ticho a pak se najednou před námi objevili dva krystaloví draci v blyštivé zbroji. ,,Vypni ten štít!" řekl jeden z nich ,,Neublížíme vám." řekl ten druhý.

,,Když...když já nevim jak." draci se na sebe podívali. Asi si mysleli jak jsem úplně blbá. ,,Hlavně se musíš uklidnit a pak pomyslet na to, že ten štít chceš vypnout." udělala jsem přesně to co mi řekl a měl pravdu. Štít zmizel. Draci se rychle rozletěli k Timymu ,,Nee, to nesmíte!" zařvala jsem na ně. A oni se zastavili ,,On je tu s námi nechce vám ublížit. To by jsem už asi byla mrtvá ne?" draci se uraženě otočili a pak řekli ať je následujeme. Timy se na mě vděčně podíval ,,Díky." řekl a následně jsem proletěli skrz jeskyni. Před námi se objevila obrovská dračí vesnice, která stála v jeskyni, plná draku a ne jen těch krystalových.

Z pohledu Antylara

Tak už je to pravda. Umřel jsem. S mým tělem se děje něco divného. Začalo se tak nějak vypařovat, bylo skrze mě vidět. Nakonec byla všude tma, ticho a pusto. ,,Antylare?" ozval se hlas. Nemohl jsem určit odkud jde. Bylo to jako ozvěna ,,Antylare?" znělo to trochu naléhavěji. Ten hlas znám. ,,Laris?" řekl jsem. Najednou se přede mnou rozsvítilo světlo ze, kterého vyšla dračice. Byla to Laris. byl jsem hrozně rád, že jí vidím. ,,Co tu děláš Antylare? Vždyť tě tam potřebují." nerozuměl jsem jí ,,Co? Kde mě potřebují?" ,,Isabel tě potřebuje." ,,Ale vždyť jsem mrtvý, nemůžu se tam vrátit." ,,Samozřejmě, že můžeš." tenhle rozhovor byl jako sen. Nedávalo to vůbec žádný smysl. ,,Antylare ty tu ještě nemáš co dělat. Musíš se vrátit." dořekla to a světlo začalo pohasínat. Laris začala mizet s ním. ,,To nee. Laris!" zavolal jsem ještě na ní. Ona se usmála a pak zmizela.

Začal jsem se jako kdyby dusit, pak jsem se zhluboka nadechl a při tom jsem měl zavřené oči. Otevřel jsem je a přede mnou už nebyla jen tma. Ležel jsem na kameni u řeky a nade mnou stali dva draci. Měli nádherné tyrkysové šupiny a krystaly kolem krku. ,,Haloo!" zamával mi jeden tlapou před očima. Vzpamatoval jsem se, posadil se a podíval se na ně. ,,Kdo jste?" zeptal jsem se ,,To teď není důležité. Nás zajímá kdo jsi ty?" ,,Samozřejmě. Já jsem...,já jsem..." to je divný. ,,Já vlastně nevím."

,,Co všechno si pamatuješ?" chvíli jsem zapřemýšlel. Zjistil jsem, že si vůbec nepamatuju svůj život, nevím ani jak se jmenuju. ,,Nic." řekl jsem jednoduše. Draci si jen povzdechli a pak řekli ,,Pojď prosím s náma." nic jsem nenamítal. Věřil jsem jim.

Odletěli jsme do nějaké sluje. Vchod byl lemován krystaly všech barev. Byl jsem z toho úplně uchvácený. Proletěli jsme tou jeskyní a ocitli jsme se ve velké dračí vesnici. Ti dva draci mě odvedli do jednoho z domů. Byl postaven převážně z kamenů. Uvnitř byla spousta postelí, které byly skoro všechny zaplněné. Leželi na nich zranění draci.

Najednou se jeden z těch draků na mě otočil ,,Hele. Počkej tady." ,,Dobře." odvětil jsem a tak jsem čekal. Oni mezi tím odešli k jedné dračici, která obsluhovala ty zraněné draky. Vypadala moc mile. Byla jednou z lesních draků a měla nádherné azurově modré oči. Nakonec ti dva draci šli ke mě zpět ,,Drž se." řekl jeden z nich a podíval se mi při tom zpříma do očí. Pak odešli.

Přišla ke mě ta dračice ,,Ahoj. Ty prý nevíš nic o svém životě a ani jak se jmenuješ."zavrtěl jsem hlavou. ,,Nevadí. Tady to zkusíme napravit." mile se usmála a ukázala ať jí následuju. Doufám, že se mi mé vzpomínky vrátí.

Takže Antylar žije. Neříkejte, že jste to nečekali :) Jak byl Antylar oživenej se dozvíte v jiné kapitole. Ještě se uvidí jestli jeho ztráta paměti bude dočasná nebo ne. Každopádně předem děkuju za komenty a votes. Užijte si kapitolu vaše atomovka007