Drači doupě II - Pomsta

To nemůže být pravda...

   Broken - Seether ft. Amy Lee

Žít s pocitem, že vaše životní láska je uvězněna ve stejné budově, stejnou osobou a navíc mučena nejhoršími způsoby Temných elfů, je horší než nežít vůbec.

Žít s pocitem neschopnosti a bezbranosti bylo ještě horší než smrt nebo mučení.

A žít bez Murtagha je to nejhorší, co se mi mohlo stát... Potvrdila si Argorien.

Seděla ve své tmavé cele, bez světla, bez hluku. Pomalu jí to lezlo na mozek. Nikoho už dlouhé dny, možná týdny nebo jen hodiny, neviděla.

Čas tady utíkal pomalu, ale zároveň rychle. Neměla pojem o čase. Netušila jestli je pondělí nebo pátek. Netušila ani, kdy dostane jídlo nebo pití, které jí bylo přidělováno. Nevěděla skoro nic.
Ale jediné, co věděla bylo, kde je Murtagh. A tenhle fakt zvysoka přebíjel ty ostatní.

Oči, které si zvykly na temnotu už viděly velmi špatně. Argorien dlouho nespala, takže měla kruhy pod očima a zpomalený metabolismus.
Cítila každý úder svého srdce a cítila snad každou tepnu, která se snažila pumpovat co nejvíc, aby to stačilo a nedošlo tak k selhání.

Zbláznila se, pomyslela si trpce Argorien a usmála se. Suché rty na několika místech praskly a z největší praskliny se spustil maličký potůček rudé krve.
Argorien si otřela krev o ruku.

Celou dobu jen seděla opřena o kamenný schůdek.

Pokusila se zavřít oči, ale v očích ji začalo příšerně pálit, tak je rychle otevřela.
Velice dobrý způsob mučení, podotkla sama pro sebe.

V ruce svírala malý předmět, který jí už několikrát pomohl. Byla to lžička. Obyčejná cínová lžíce.

Argorien ji každou volnou chvíli nabrušovala o kámen, který měla vedle sebe. Nikdo nic nepoznal a nikdo nic neslyšel. Zdi jsou tu tlusté a okýnko malé. Stěny uši nemají a strážníci nenaslouchají. Je to ideání.

Otočila se a vyzkoušela ostrost hrany. Přejela hranou po kůži na prstu a hrana za sebeou nechávala hluboukou krvavou stopu.

Usmála se.

Argorien byla spokojena. Měla to, co potřebovala, ale teď musela počkat až přijde strážník, což podle pomalých šouravých kroků nemělo dlouho trvat.

Ozval se zvuk odemykání zámku. Ze dveří se prudce vyvalilo světlo a Argorien si musela zakrýt oči, jinak by neviděla ani šmouhy.

,,Morgaratha s tebou chce mluvit." Oznámil jí znuděně strážník. ,,Tak vstávej."

Argorien spadly vlasy do obličeje a celý ho zakryly.

Podívala se na strážníka a zavrtěla hlavou.

Strážník k ní rychle přišel a chytil ji drsně pod rukou, aby ji zvedl, ale dostal se blíž a Argorien sevřela pěst. Jakmile ji strážník chytil za ruku, zvedla ruku se lžící a zabodla mu ji do lýtka. Vzala mu klíče z opasku a malou lahvičku s pálenkou.

Muž bolestně zavyl. ,,Ty pitomá elfice! Proklínám tě! Smaž se v nejhorších částech pekla!"

Argorien mu vytrhla svou provizorní zbraň z nohy a snažila se zvednout.
Zakopla. Upadla na ruce, ale zase se rychle vzpamatovala  a kulhala ke dveřím.

,,Stráže! Vězeň utíká! Stráže!" Křicel strážník a bolestivě si držel lýtko a kulhal pomalu za Argorien, která mu teď zabouchla dveře od cely.

Už si zvykla na cestu z cely na toaletu, protože tudy chodila často a připravovala tam vynikající cestu za svobodou.
Ale teď nemířila přímo tam. Musela za Murtaghem.

Běžela, co jí síly a ztuhlé svaly dovolily, uzkými kamennými chodbami. Konečně dorazila na křižovatku. Byly tu tři cesty.

,,A kudy dál, sakra?" Přemýšlela hořečně.

Uslyšela kroky a hlasy strážníků. Porozhlédla se po nějakém úkrytu. Byl tu závěs, brnění, dveře a... malý výklenek ve zdivu pod schody.
Argorien přiskočila a schovala se za sud, který tam nečinně stál a takhle mohl být i užitečný.
Léta hraničářského výcviku ji teď udržejí naživu.

Měla bych pak asi poděkovat matce, že díky ní jsem zatím přežila... zapřemýšlela.

,,Stráže, najděte ji! Jinak vás nechám předhodit Gûnterovi!" Vyhrožovala Morgaratha a máchala okolo sebe rukama.

 Argorien se podívala, zda tam nikdo není a nikdo by ji tak nemohl zadržet. Nikdo tam nebyl. Rychle vylezla, ale její roztrhané šaty se zachytili o dřevěný korek a Argorien tak stáhla s sebou na zem. Ozvala se dutá rána a Argorien se rychle zvedla. Ozval se hlas jednoho strážného. ,,Tam je! Vidím ji!"

 Argorien se rozeběhla úzkými chodbami k Murtaghově cele. Snažila se běžet, ale její nohy postupně selhávaly. Začala kulhat a potom se už přidržovala stěn, aby neupadla. Zvýšil se jí tep a nemohla popadnout dech.

 Nevzdávej se! Ty to dokážeš!  Křičela na sebe v podvědomí. Nedovolila si odpočinout. Už se skoro blížila ke konci, když si všimla, že z temné uličky jde světlo. Dveře byly otevřené a někdo zůstal v cele. Argorien, vděčná, že nemůže běžet, se opatrně přiblížila ke dveřím a sledovala stíny odrážejíc se od stěny. Stála tam ženská postava, která něco šeptala, pak na kolenou klečel muž, kterého další muž, nespíš voják či žalářník. Žena vzala malou lahvičku a vlila ji klečící postavě do krku a donutila spolknout. Postava se zakolébala a dosedla na zem.

 Co mu to jen může dávat?  Ptala se v duchu.

Vytáhla dýku z rukávu a lžičku. Vešla do místnosti a hodila nůž směrem ke strážnému. Nůž našel svůj cíl a zabodl se strážníkovi přímo do krku. Hned se chytil za hrdlo, ze kterého začala sršet krev a skácel se na zem.  

 Morgaratha se otočila trochu překvapena, že vidí Argorien. ,,Tak sis pro něj přeci jen přišla," zasmála se pohrdavě. ,,Jak sladké, Argorien. Pravda, byl by z vás pěkňoučký páreček. Ale není." Přimhouřila oči, jako kočka a vrhla se na Argorien, která po rukávem uschovávala její lžíci.

 Morgaratha se natáhla po Argorien, chtěla ji udeřit pěstí, ale odkryla celé tělo, takže Argorien toho využila. Sehnula se před úderem a vrazila Morgarathě mezi žebra nabroušenou lžíci.

 Morgaratha se zastavila a trochu ucukla dozadu. Zatajila dech a dívala se do stěny.

 Argorien přitlačila na lžíci a ta se dostala až pod žebra, respektive k plícím. Argorien po ruce začala stékat teplá rudá krev.

Druhou rukou chytila Morgarathu za týl a v jeden moment ji strčila a vyrvala ven její provizorní zbraň.

Morgaratha volně padala na podlahu, na které se brzy objevila louže krve. Argorien se otočila a dívala se na Murtagha, který měl svěšenou hlavu a slabě, skoro neznatelně, dýchal.

,,Murtaghu," špitla se slzami v očích. Klekla si před něj a nahmatala puls. Srdce zatím bušilo.

 Rychle mu přeřízla pouta a zachytila ho, protože padal k zemi.

,,Pojď, to dokážeš! Nevzdávej se!" Šeptala mu do ucha, když se ho snažila zvednout na nohy. ,,No tak, Murtaghu!" Zvedli se.

Zbývalo se jen dostat na toaletu a vyškrábanou dírou vyskočit a přeplavat řeku, která je pod hradem.

Zkusila se rozejít. Šlo to. Oni šli! Argorien tomu nemohla uvěřit a držela Murtagha co nejvíc se dalo.

 Vyšli z cely. A blížili se chodbou k toaletám, ale okolo Argorieniny hlavy proletěl šíp a zastavil se až o kamenou zeď.

Argorien se zastavila a otočila. Za nimi stálo nejméně dvacet mužů.

Ty sama neporazím... Co budu dělat?  Přemýšlela.

Muži se zatím blížili a Argorien jen stála se slzami v očích a čekala na nejhorší.

Poslední slova, která se zaryla do zdi a nesla se dál byla: ,,Miluji tě, Murtaghu."