Broken [CZ - Luke Hemmings]

17.

"Můžeš mi říct, jak jsme se dostali do téhle situace?" zeptala jsem se Luka stojícího vedle mě, který se mračil na skupinku našich přátel, kteří se všichni před námi hádali. Ano, hádali. Oba jsme stáli opodál a pozorovali to. Ani jeden z nás nijak nezasahoval, nemělo by to cenu.

"Já nevím," rozhodil rukama do vzduchu Luke, "je to tvoje vina," dodal a já jsem na něj okamžitě vytřeštila oči.

"Jak to myslíš? Já můžu za to, že se tam naší kamarádi hádají?" vyjekla jsem a zavrtěla nevěřícně hlavou nad tím, co právě řekl.

"Zaprvé, nejsou to naši kamarádi, ale tvoji kamarádi," ohradil se Luke a znovu se zamračil, tentokrát ale na mě.

"Vždyť je tam Calum!" namítla jsem, než stihl říct něco dalšího.

"No dobře, tak Calum je tak jediný, koho bych mohl považovat za...kamaráda, ale ty ostatní nesnáším," řekl a při posledním slově nakrčil nos, což mě i při téhle situaci trochu rozesmálo, "ach jo, teď si nepamatuju, co jsem chtěl říct," postěžoval si a znovu se na mě zamračil, čímž mi dal jasně najevo, že za to můžu já. Já jsem nad tím pouze zakoulela očima.

"Chystal ses mi vysvětlit-"

"Jo, už vím! No...zaprvé...to už jsem ti řekl a zadruhé, můžeš za to ty, protože jsi té...pitomé Anně řekla, že by bylo celkem fajn jít s nimi do kina," oznámil mi. Musela jsem dnes už po několikáté zakoulet očima.

"Takže zaprvé, vůbec jsi se mnou nemusel jít, mohl jsi zůstat doma, a za druhé, jak bych mohla za tuhle nesmyslnou hádku jenom kvůli tomu, že jsem řekla, že by bylo fajn jít do kina s mými kamarády?" zeptala jsem se nechápavě.

"Já jsem neřekl, že můžeš za tu hádku! Ty ses mě ptala, jak jsme se do téhle situace dostali, tak jsem ti to řekl!" bránil se Luke a tentokrát on protočil oči v sloup. Když jsem se nad tím zamyslela, musela jsem uznat, že měl pravdu. Ach jo, proč měl vždycky pravdu?

"No dobře no," potvrdila jsem nakonec, "ale to je fuk. Jak to vyřešíme?" zajímala jsem se a překřížila si ruce na prsou a podívala se na skupinku pár kroků před námi. Každý z nich byl červený z toho, jak po sobě křičeli.

"No jak asi? Odejdeme a necháme je to vyřešit sami," pronesl Luke a chytl mě za ruku, za kterou mě následně zatáhl, abychom odešli z kina pryč. Já jsem se mu ale okamžitě vytrhla a zavrtěla hlavou.

"Ne, musíme to nějak...vyřešit. A proč mám pocit, že moc dobře víš, o co jde?" zeptala jsem se a tentokrát si dala v ruce bok a začala si ho prohlížet.

"Panebože, samozřejmě vím, o co jde! Ty to nevidíš?" vyjekl Luke a rozhodil ruce do vzduchu. Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Co mi zase unikalo?

"A co nevidím?" zeptala jsem se, protože jsem opravdu nevěděla, o čem Luke mluvil. On si povzdechl a udělal pár kroků ke mně.

"Chodíš ty vůbec poslední měsíce do školy? Na co tam myslíš? Vnímáš vůbec své okolí?" zajímal se Luke, očividně byl mnou otrávený, ale já jsem opravdu netušila, o čem to mluvil.

"Obvykle myslím na tebe," odpověděla jsem popravdě a poškrábala se na hlavě. To by se asi nemělo říkat, že?

"Jo? Tak to všechno vysvětluje!" uchechtl se Luke a prohrábl si své blond vlasy, a pak si je začal spravovat, aby vypadaly co nejlépe.

"Proboha, vypadáš dobře, ale teď mi už řekni, co se tady děje!" vyjekla jsem. Teď jsem byla otrávená já z něho. Proč mi to prostě neřekl, když jsem si toho nevšimla? Vůbec jsem se nedivila, že mi něco unikalo, já jsem nebyla moc všímavá.