Howl of the Wolf

~ Chapter Two ~

Zírala jsem na svého otce neschopna jakéhokoliv slova. Vydala jsem ze sebe jen šokované zaúpění a propadla jsem se do vlastních myšlenek a představ o tom, jak tohle rozhodnutí zásadně změní můj život. A nejen můj, ale také všech ostatních.

"Mio, kde jsou všichni? Měli jsme dnes jet do města. Má vyjít další díl The Last of Us, Mason s Billem nemluví už celý dny o ničem jiným," zasmála jsem se, zatímco jsem v kabelce chaoticky hledala klíčky od svého džípu. Kdo by byl řekl, že se lidé se schopností měnit na vlky večer zabavují hraním her?

Mia se zastavila v půli cesty k hlavním dveřím a nevěřícně se na mě podívala. "Jsou přeci na obhlídce území. William poslal Billyho s Eddiem a Calinette zkontrolovat hranice. Ostatní jsou v sídle Dareiů, uklízí hlavní sál po Kačerově večírku." Kačer jsme přezdívali hlavnímu vůdci Dareiů. "Taky tam teď mířím, zapomnělas? William nám zakázal trávit smečkové večery hraním na konzoli, prej máme bejt co k čemu," pokrčila Mia rameny a kysele se ušklíbla.

Zůstala jsem stát jako přimrazená. "Cože? Jakým právem vám to zakázal? Nikdy bych s ničím takovým nesouhlasila." Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Myšlenky na ztracené klíče se rázem vytratily.

"William přeci nepotřebuje tvoje svolení, Ann. Je alfa samec, teď nás vede on. Ty si můžeš dovolit nesouhlasit, ale k ničemu to není," vysvětlila mi Mia a zastrčila si pramen havraních vlasů za ucho, "vždyť nám tohle celej život tlučou do hlavy. Alfa samec má větší váhu slova než jeho družka..."

Z té hrozné představy se mi postavila srst na zátylku. "Otče, prosím, řekni, že je to jen hloupý vtip," zakňučela jsem tiše a své ledově modré oči jsem upřela do těch jeho. Přirozená autorita, která z něj vyzařovala, mi nedovolovala dívat se na něj, ale teď mi to bylo lhostejné.

"Proč bych měl o něčem takovém žertovat? Jen si to představ, Dareiové bojující po boku Laccarů... Budeme nepřemožitelní," vydechl zasněně.

"Bude to tyranie. Dřív nebo později stejně propukne boj o moc. Dareiové se nám nikdy nepodřídí, jen nás budou využívat," namítla jsem slabě a potlačila slzy, které se mi draly do očí.

"Poradíme si s nimi," odsekl otec s vyceněnými zuby. Zjevně mu se mnou docházela trpělivost.

"Nemyslíš, že-" nenechala jsem se umlčet.

"TAK DOST! Vezmeš si Williama a už nechci nic slyšet!" vyštěkl, až mu od tlamy odlétly sliny.

Snížila jsem se do přikrčení a oči jsem sklopila ke svým tlapám. Neodvažovala jsem se mu víc vzdorovat.

Otec si po chvíli nejspíše uvědomil, že to přehnal. Čenichem zvedl mou hlavu a podíval se mi do očí. V jeho zlatých se zračila starost a hluboký cit. "Anno, nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Kdyby záleželo na mě, nikdy bych nedovolil, aby tě potkalo něco takového, ale ty moc dobře víš, že na mě to nezáleží. Smečky se musí spojit, lidé jsou čím dál silnější. Musíme se jim bránit, tohle je nezbytný krok pro blaho našich potomků, pro blaho našeho druhu. V tomhle boji potřebujeme každý tesák, každý dráp..." odmlčel se a s povzdechem se obrátil k odchodu, "doufal jsem, že to pochopíš, Anno. Vím, že to zvládneš. Jsi přeci moje dcera." S tím se jeho velké tělo ztratilo mezi stromy.

Ještě hodnou chvíli jsem za ním hleděla, ačkoliv se mi špička jeho ocasu dávno ztratila z dohledu. Cítila jsem se otupělá, bez energie. Najednou jsem toužila zalézt do postele a pod přikrývkami se schovat před celým světem.

"Annel?"

Sametový hlas mého bratra mě přinutil natočit hlavu na stranu. Vlk pískové barvy s bílou tlamou, která vzbuzovala dojem, že si čumák smáčel ve smetaně, stál nedaleko ode mě a upíral na mě pohled medových očí. Byl mladší než já a zdrobnělina mého jména vznikla za dob, kdy byl ještě malé štěně. Vždy tak roztomile a neohrabaně mával ručičkami, když se dožadoval mé pozornosti, přičemž na mě svou hatmatilkou křičel 'Annel!'.

"Annel," oslovil mě znovu, aby upoutal mou pozornost a vykročil ke mně. Zastavil se po mém boku, načež do mě povzbudivě dloubl čumákem. "Co se stalo?"

"Budu se vdávat, Graysone," odtušila jsem tak tiše, že to mohl normální člověk jen těžko slyšet. On ale nebyl obyčejný člověk.

"Cože, vážně? To je skvělý, Annel! Jak to, žes mi nic neřekla?" V hlase se mu odrážela radost, když promluvil. Dokonce i jeho ocas se nad tou radostnou novinou zatetelil. Jakmile si ale všiml mého utrápeného výrazu, stáhl uši a zmateně se na mě zadíval. "Ty nemáš radost?"

S povzdechem jsem nechala hlavu klesnout až k zemi. "Budu si brát Williama Dareia."

Pískový vlk se vedle mě zakuckal a nechápavý výraz brzy vystřídal šok. "Cože?!"

"Slyšel jsi dobře. Je mou povinností přijmout ho za svého druha. Pro vyšší dobro, samozřejmě. Uzavře se tím Dohoda a smečky se spojí proti lidem," vysvětlila jsem.

"Ale vždyť... to nemůžou," zachraptěl, "nemůžou tě nutit, aby sis ho vzala."

"Ale ano, můžou. A taky to udělají," namítla jsem a zavrtěla hlavou. Celé mi to připadalo jako špatný vtip.

"A otec? Ten to nechá jen tak?" tázal se s údivem, "nechá toho zatraceného rozmazleného spratka, aby tě využíval ke svým politickým záměrům?"

Když jsem k němu znovu zvedla oči, zračila se v nich únava. "Náš otec s tím nemůže nic dělat, Graysone, nesmíš ho z toho vinit. Rada Starších se tak rozhodla. A nakonec, vlastně to zní jako jediné rozumné řešení. Když mezi sebou povedeme spory, lidstvo nás za krátkou dobu zcela vyhladí. Spojeni budeme silnější, dokážeme si s nimi lépe poradit." Udivilo mě, že to říkám zrovna já. Opravdu to ale znělo jako moudré řešení veškerých našich problémů. A pak, co by to mohlo pokazit?

Mocenské rozbroje s Darei? Vtíravý hlas ve své hlavě jsem zatlačila do pozadí. Nezbývalo mi, než to přijmout. Tak jako tak bych k tomu stejně dříve či později byla donucena. Když do toho půjdu dobrovolně, nemusela by to být až taková katastrofa. Moc dobře jsem si uvědomovala, že Rada Starších ve smečce Dareiů se moc ráda uchyluje k násilí.

"Ach, Annel, tolik mě to mrzí," zakňučel Grayson a hlavou se mi otřel o plece.

Neměla jsem ho zatěžovat svými problémy, nezasloužil si to. Jeho čekal mnohem lepší osud. Jednou si vezme ženu, kterou bude milovat a bude šťastný. Nic víc jsem si nikdy nepřála. I přesto jsem v hrudi cítila podivné bodnutí ostnu žárlivosti.

"To je dobrý, Grayse, zvládnu to. Otec má pravdu, jsem přeci jeho dcera a budoucí vůdkyně naší smečky. Všechno bude v pořádku, ani náhodou se nenechám zastrašit nějakým arogantním zhýralcem jako je William Dareia," pronesla jsem rozhodně a snažila se do svého hlasu vložit tolik jistoty, kolik jsem jen dokázala.

Pískový vlk, jenž měl stále hlavu zabořenou v dlouhých chlupech bílé srsti na mé hrudi, ji nyní zvedl a dlouze se na mě zadíval. Bez pochyby hledal jakýkoliv náznak nejistoty, nebo snad váhání. Nepřesvědčila jsem ho úplně, ale dál se v tom nerýpal. Za to jsem ho milovala ještě více.

"Ten zatracenec bude litovat, že si něco začal s mojí sestřičkou," prohlásil nakonec a ukázal mi bílé zuby v zářivém úsměvu.

"Přesně tak," přitakala jsem, načež jsem svá slova podpořila úsměvem. "Pojď, bráško, je čas jít domů," vyzvala jsem ho a ještě než se stačil otočit, zavolala jsem na něj: "A děkuju."

Grayson mě obdařil širokým úsměvem a ztratil se v podrostu. Osaměla jsem, ale přistihla jsem se, že se usmívám. Jak tohohle kluka mohl někdo nemít rád?

Po chvíli rozjímání a naslouchání zvukům lesa, jsem pozvedla svou hlavu k výšinám a rozvibrovala své hlasivky v  táhlém zavytí oznamující jediné - návrat domů. Odpovědí mi bylo vítězné vytí několika hlasů členů mé malé smečky. 

Věděla jsem, že sem k nim patřím a myslela si, že není nikdo dost silný na to, aby nás od sebe oddělil. Jednou člen smečky, navždy člen rodiny.   

To jsem ještě neměla ani tušení, jak moc jsem se zmýlila...