Kdo získá její srdce?

Část 4. - Boj.

Lexa:

Když jsem se ráno vzbudila, vzpomněla jsem si na Clarke, stojící přede mnou pouze ve spodním prádle. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala vzpomínku a šla jsem pro nějaké oblečení, které jí zanesu. Vzala jsem svoje oblíbené oblečení, ke kterému mám i svou nejoblíbenější dýku a šla jsem do jejího pokoje. Zaklepala jsem a pomalu vstoupila. Clarke spala. Měla úsměv na tváří a byla roztažená skoro přes celou postel. Chvíli jsem jí pozorovala. Nakonec jsem položila oblečení na kraj postele a odešla jsem. Po cestě dolů mě odchytla Christine. „Dobré ráno, Hedo." Pozdravila a podívala se na mě. „Odpověděla jsem pouze dobré a pokračovala jsem v chůzi. Za chvíli jsem slyšela rychlé kroky a Christine se zase zjevila vedle mě. „Smím se k tobě přidat?" Zeptala se a tak jsem souhlasila, myslím, že chvilka mě nezabije. Ale chvilka to nebyla, procházely jsme se asi dvě hodiny a pořád mluvila jen o tom, jak se stane velitelkou. To určitě.

Byla jsem si jistá, že i když se bude snažit, nikdy bych se do ní zamilovat nemohla, do Clarke ano ale, bože Lexo nad čím zase přemýšlíš. Nadala jsem si v hlavě, když jsem najednou uviděla Clarke, která bojovala s Nykem, a měla na sobě oblečení co jsem jí dala, moc jí slušelo. Když jsme přišly blíže, Clarke nás jenom sjela pohledem a vrátila se naplno k boji. „Je vážně dobrá, myslím, že se máš čeho bát při konečném souboji." Řekla jsem Christine, abych ji popíchla a dělala jsem, že nevím nic o tom, jak se u nich vybere nová velitelka. Jenom se zamračila a rozešla se ke Clarke. O něčem všichni tři diskutovali, po chvíli Nyko odešel a Clarke se postavila proti Christine.

Clarke:

Christine přiběhla s tím, že chce bojovat, pravděpodobně se chtěla vytáhnout před Lexou, která nás ostražitě sledovala. „No Christine, máš mít co chceš." Usmála jsem se a postavila se čelem, jak ke Christine, tak k Lexe. Na Lexu jsem v rychlosti mrkla, a hned poté jsem udělala první výpad na Christine, vyhnula se. Bojovali jsme asi pět minut, když jsem dostala pořádnou ránu do obočí. Viděla jsem, jak sebou Lexa škubla a ucítila jsem pramínek krve, jak mi ztéká po tváři dolů. Takže hrajeme na tvrdo. Zamračila jsem se na Christine a pustila jsem se do ní více, než předtím. Po dalších deseti minutách jsem jí konečně položila na lopatky.

Ucítila jsem, jak mi někdo položil ruku na rameno, tak jsem se otočila. „Jsi v pořádku? Pojď Clarke, ošetřím ti to." Řekla Lexa a tahala mě pryč. Otočila jsem se na Christine, která ještě ležela na zemi a nevěřícně na nás hleděla. Musela jsem se zasmát. Dobře jí tak. Lexa mě zavedla k ní do pokoje, který byl přesně jako ten můj, jen o něco vybavenější. Posadila mě a ošetřila mi ránu těsně nad obočím a řeznou ránu na ruce. Chvíli jsme si povídaly a smály se Christine a její snaze, když Lexa usnula. Vzala jsem si papír a uhlík ze stolu a začala jsem jí kreslit. Nějak jsem se musela zabavit.

Když jsem měla obrázek dokončený, a už jsem jen dodělávala detaily, rozletěly se dveře a v nich stál Lincoln. Lexu rána probudila, tak se rychle postavila a sledovala ho. „Clarke, musíš jít zpátky do tábora. Potřebujeme schopnou velitelku. Vše ti řeknu, až tam budeme." Řekl rychle Lincoln a já jsem položila obrázek, poklonila se Lexe, a rozběhla jsem se za Lincolnem. Celou cestu jsem přemýšlela, co se tak mohlo stát, že Lincoln vzal pouze mě a ne všechny tři velitelky.

Před námi jsem uviděla tábor a ještě přidala. Seskočila jsem z koně, podívala jsem se na Lincolna a rozběhla jsem se za ním. Když jsme doběhli na náměstí, byli tam všichni, ale usmívali se a vypadalo to tu jinak. Lincoln se otočil, usmál se na mě a poklonil se. Podívala jsem se po ostatních a všichni se začali klanět. Nevěděla jsem co se děje, dokud pro mě nepřišla moje služebná Mariana a potichu mi nepošeptala „veselé narozeniny Clarke."