Život ve stínu (I)

1. kapitola

Tuto část příběhu bych chtěla věnovat kamarádce a tak trochu mému vzoru: VeronaQqueen

„Nechceš vstát? Zase tak zle na tom nejsi." zasmál se Henry, který mě právě srazil na zem v boji pěstmi. Cítila jsem, že mám polámaný nos a pořádně to bolelo, ale spolkla jswm hrdost a vyškrábala jsem se na nohy. „Jsem v pohodě, díky za optání." zavrčela jsem nasupeně. Henry se na to jen zakřenil. U něho to byla naprosto běžná reakce.
  Došli jsme společbě na oběd, který byl v hlavní budově tábora. Jídelna je prostorná místnost, ve které je kolem patnácti stolů. Cassidy, dvacetiletá černoška, byla naše kuchařka a její jídla byla jedna z mála věcí, které nám dny strávené v Táboře alespoň trochu zpříjemnily.
  Před Cassidy nám vařívala stará Moorie a musím přiznat, že žádnému jejímu jídlu se nedalo říkat jinak, než odporná břečla.
Příchod Cassidy nás všechny spasil. Toho dne byly k obědu Cassidyiny speciální hamburgery a borůvková šťáva. Jen jsem se posadili ke stolu, Henry se začal cpát, jako by to bylo naposled. Já jsem se ovšem jídla ani nedotkla.
Zítra nás čeká velká zkouška, po které se dostaneme do posledního výcvikového střediska. Ne každý ovšem při zkoušce uspěje. Ti, kterým se to nepodaří, musí další rok zůstat v tomto výcvikovém středisku, ve kterém jsou děti ve věku od deseti do čtrnácti let.
Pro věkovou kategorii od patnácti let výš je potom poslední výcvikové středisko, kde nás čtyři roky čeká pořádně těžký výcvik, o kterém jsem slyšela pár nepěkných zvěstí, které zahrnovaly i četná úmrtí.
  Mám strach z toho, že ve zkoušce neobstojím, ale zároveň mě děsí představa, že ano. I když každý den usilovně trénuji, připadá mi, že nemám při zkoušce žádnou šanci. Moji spolužáci jsou tvrdí bojovníci. To já jsem ten slabý článek.
  „Ahoj, těšíte se na tu zkoušku?" zeptá se drobná energická bruneta Annie. Sice ji moc nemusím, ale je jedna z mála lidí, se kterými se tu dá mluvit.
„To jsi uhodla." zabručela jsem podrážděně. Annieniny hnědé oči se na mě zmateně upíraly.  „Copak se netěšíš, až to natřeme tamtěm loserům?" zeptala se a pohlédla ke stolu, kde sedělo několik našich spolužáků, kteří se k ostatním sice nechovali zrovna pěkně a některé chudáky šikanovali, ale bojovat neuměli skoro vůbec.
  „Ale jo, těším," usměji se nuceně, „Ale mám trochu strach." dodám nevýrazným tónem. Henry i Annie se na mě překvapeně podívají. „Co to povídáš?" zeptá se ohromeně Henry. „Ty se nemáš čeho bát, jsi nejlepší z ročníku!"
  Vytřeštím na něho oči. Vůbec nevím, co mu na to říct. „Nejlepší? Myslíš to vážně?" Nevěřícně vetím hlavou. Henry jen přikývne a sklopí zrak.
  „Má pravdu." přitaká Annie.
  „To myslíte vážně lidi?" zasměji se a podrbu se na hlavě. „Mám tolik nedostatků a..." „A kdo ne?" skočí mi Henry do řeči. Jsi skvělá." usměje se. „Annie, proč nepoobědváš s námi?" zeptá se jí přátelsky.
  „Díky." usměje se Annie a kecne si na židli vedle mě.

  Přišel ten den. Den zkoušky je tu. Už od čtyř hodin ráno jsme s Henrym vrhali nože na plastové figuríny, boxovali do nich a kopali je. Také jsme stříleli lukem na terč.
  Když začal odbíjet zvon na snídani, zabodli jsme nože do země a rozeběhli se k hlavní budově. Annie na nás mávla, když jsme vešli do jídelny a my jsme si k ní přisedli.
  Nemluvili jsme, jen tiše jedli. K snídani byla míchaná vejce, která opravdu miluji a k nim kakao.
  Zkoušky se dnes skládají ve všech ročnících všech výcvikových center. Všichni v jídelně vypadali dost nervózně. Od tříletých dětí, až po ty nejstarší bojovníky všichni diskutovali o dnešních zkouškách.
  Když jsme o dvacet minut později s Henrym a Annie vyšli z hlavní budovy, vyrazili jsme přímo k té části louky, kde se vždy pořádaly zkoušky mého ročníku.

  První zkouška byla individuální. Každý měl předvést, co umí se svou zbraní. 
  Popadla jsem svůj šťastný luk, ale jeden vedoucí bojovník mi ho sebral a dal mi místo něho těžký luk, který patřil k uniformě každého střelce. Pochopila jsem, že se musím naučit zacházet s ním, protože ho už nejspíše budu používat do konce života.
  Luk jsem tedy namířila na terč, přivřela jsem levé oko, zamířila a pustila tětivu. Šíp vystřelil rychlostí blesku. Bedlivě jsem sledovala jeho dráhu. Zabodl se do terče. Přímo do černé tečky uprostřed. Vykřikla jsem radostí. Dobře jsem věděla, že to nejtěžší mě stále ještě čeká, ale i tak jsem byla radostí bez sebe. Vedoucí bojovník, co mi před tím vyměnil luk mi potřásl rukou a zdálo se, že se snad i nepatrně usmál. „Dobrá práce, Cooperová."
  Počkala jsem, až skončí i ostatní. Henryho nůž se právě zabodl do místa, kde by se mělo nacházet srdce figuríny. Annie zrovna jinou figurínu zuřivě mlátila pěstmi do obličeje.
  Druhá zkouška spočívala v tom, že jsme se postupně měli všichni utkat v pěstních soubojích. To jak je člověk dobrý, se poznalo hlavně na tom, jak hodně byl pomlácený a vyřízený. I v této zkoušce jsem dopadla celkem přijatelně. Henry vypadal, že každou chvíli omdlí. Annie i přes ošklivě nateklé ve všech zápasech excelovala.
  Když si všichni dostatečně odpočali a vydýchali se, následovala poslední a pro mě nejtěžší zkouška. Měli jsme zabít vlka. Na každého z nás byl jeden vlk, se kterým jsme byli zavřeni ve velké kleci. Každý jsme měli velkou ostrou kudlu a zbytek byl na nás. 
Věděla jsem moc dobře, že tuhle zkoušku prostě nemůžu zvládnout.
  Najednou jsem stála proti vlkovi. Měl žluté oči a šedočernou srst. Říkala jsem si, že je v podstatě nádherný. Nemohu ho zabít. 
Nemohu zabít tak nádherné stvoření.  
Najednou proti mě vyskočil a povalil mě na zem. Pevně jsem stiskla v ruce nůž.

---------------------
Tak co? Myslíte, že Gabriella vlka dokáže zabít, nebo to bude naopak? Budu ráda za každý vote, nebo komentář. Doufám, že se vám tato část líbila. Berte ji jako 1. ;)

! 5.6. 2019: Vážení čtenáři. Jsem moc ráda, za vaši podporu. Určitě jste si říkali, kam se poděl tento příběh a dosavadní kapitoly Života ve Smečce. Jednoduše jsem nebyla s příběhem zrovna nejspokojenější a tak jsem ho archivovala. Teď postupně všechny kapitoly opravuji a upravuji (jak z gramatické stránky, tak i aby to dávalo víc smysl a vypadalo lépe). Doufám, že budete s tímto příběhem trpěliví a až vše opravím, můžete se konečně po dvou letech těšit na nové kapitoly. Mám vás moc ráda. 💜🥰