Doll In A Cage

Otevřená klícka

Přistoupila ke klícce a položila na ní dlaň. V kleci seděl černý havran a černým okem na ní mrkal. Jako by jí chtěl zmámit.
Marion rychle ruku stáhla k bílé sukni a raději na havrana koukala.Její otec seděl za ní na mohutném křesle a klidně četl noviny.Marion se otázala :

"Otče,proč tama toho ptáčka vlastně držíž ?"
"Marion,to není ptáček,ale černý anděl."
"Černý anděl....." Sehnula se na úroveň Havrana a hluboce se mu zadívala do očí.
"Tu legendu znáš,ne ?"
"Ano,dobře...znám."

Byl to anděl který zradil ideály boha, přestal vně věřit a přišel o křídla kterými se k němu mohl dostat .Ale kuli své sobeckosti si křídla nechal.Ale na znamení jeho poskvrnění mu zčernala.

"Čím se tak liší ? Také jsou andělé.Akorát mají jinou barvu křídel." Pronesla smutně.
"MARION ! Na takovéhle otázky se neptáme ! Být černým andělem je to nejhorší co tě může potkat.Rozumíš !?"
"Ano....otče."

Její otec položil noviny a odebral se do jiné místnosti.Marion odvrátila hlavu a narovnala se.Hleděla z okna na malé městečko kde žili andělé jako byla ona.Za městem se tyčil les.Vněmž údajně černí andělé žijí.Ale nikdy se neodvážili vkročit do tohoto lesa .Marion se otočila a zamířila ke dveřím.

"Nechoď !" Promluvil jaký si hlas. Marion zamrazilo ačkoliv byl hlas sladce medový.
"To-to jsi řekl ty ?" otázala se na havrana v kleci.
"Pusť mě prosím, jen na chviličku." ozvalo se znova z klícky.Marion tedy přistoupila blíže.
"Nemůžu ptáčku, nejde to."
"Prosím, jen na chvíli...vrátím se. Chci jen pozdravit svou rodinu."
"Ale ty se nevrátíš..."
"Ale ano vrátím, prosím jen na chvíli."
"Ráda bych. Ale nemůžu."
"Dám ti svůj prsten .Vrátíš mi jeJ až se vrátím. Jen na chviličku."

Marion na své srdce doplatila.Otevřela zlatou klícku a havran otevřeným oknem odletěl pryč. Marion se otočila a zašla do svého pokoje.
Ještě téhož večera dívala se do zrcadla. V ruce svírala malý zlatý prsten který připomínal zásnubní.

"Už se nevrátí, že ?"

Pohodlně se uložila do postele a matka jí přišla popřát dobrou noc.Jen co zhasla světla zavřela oči.Chvilku se převalovala a převalovala ze strany na stranu až spadla z postele.Posadila se na židli u svého psacího stolu a koukala z něj.Leželo jí vhlavě co se asi stane až to otec zistí.Taky jí vezme křídla a zavře v klícce ? Nebo se jí zřekne a opustí ji ? Nebo jí jen vinadá a bude týden bez večeře ? Ani jeden z trestů se jí nelíbil.Otce a matku nadevše milovala a už vůbec si je nechtěla rozhádat na její 16 narozeniny.Proto si vzala svetr a proklouzla oknem ven. Namířila si to přijmo k lesu černých andělů.

Stála na cestě která se dělila na další 3.U všech cest byla jaká si cedulka.Na jedné byli vyobrazen orel,na druhé sup a na třetí havran.Jelikoš ptáčka kterého pouštěla byl havran,její cesta byla jasná.Bosé nožky pomalu našlapovali na spadlé listí a jehličí.Cesta se začala otevírat a z jehličí a listí se stala dlážděná cesta na jejímž konci se tyčil zámek. Marion koutkem oka zahlédla temnou siluetu.Pomaličku přistoupila ke dveřím a zaťukala.Chtěla jenom aby se ten ptáček vrátil zpět do klícky.
Dveře se otevřeli.Stála ve velké hale se skleněným lustrem.Všude byla tma a prach.Jako by tu už nikdo nebyl sto let.Pomalu vsoupila do haly.Dveře se prudce zabouchli s ozvěnou rozléhajíc se všude. Pomalu se rozhlížela. V tmě rozpoznala jaký si obrys ale člověk to nebyl. Byla to jaký si démon.Jeho prodloužené ruce a skrácené nohy mu zajistili ohnutá záda ze kterých vystupovala páteř jak byl hubený. Ostré zuby a vivalené oři se pomalu přibližovali. Sliny mu stékali po bradě a odkapávali na zem.Pomalu ale jistě se přibližoval.Marion byla v šoku.Byl to čistý anděl co nikdy neviděl nic tak strašného.Proto zůstala přikována k zemi koktájíc si něco pro sebe.Když už jeho dech cítila na tváři a jeho sliny už jí dopadali na bosé nohy.Za zády démona se otevřeli dveře se světlem.Marion se k nim okamžitě rozběhla.Za ní byl slyšet dusot jak démon kluše za ní.Zabouchla je a přitiskla se zády k nim.Démon do nich sice narazil ale znova nic nezkoušel.Možná že je děsiví a velký ale inteligence pokulhávala.Udělala pár kroků v před.
Uslyšela řetězi nad její hlavou.Couvla zpět ke dveřím a podívla se nad sebe.Nad ní seděl můž asi tak na 20 let a houpal se na bidílku jako na houpačce.Zeširoko se usmál a zaměřil se na Marion.

"Co tu pohledáváš,hloupé děvče ?"
"Lhal jsi !" Vikřikla do temnoty.Černý anděl se ještě pousmál.Seskočil z bidýlka a roztáhl křídla.Byla tmavě černá a daleko větší než byli ta Marion .Usadil se na velké křeslo a podepřel si hlavu.Stále se usmíval a dával na jevo že tu nemá co dělat.
"A to jsi sem šla jen aby jsi mi to řekla ?" Řekl vísměšně a zasmál se.
"Prosím,vrať se se mnou." Špitla do prázdna a dál si za zády mačkala sukni.Nebylo to vidět ale byla strachem omámena.
"To nemyslíš vážně...nikam nepůjdu hlupačkoko." Dveře se zamkli a on se znovu zasmál a znova promluvil.
"A ty taky nikam nepůjdeš !"
"Víš co ? Kašli na to.Já půjdu domů sama."
"Nemyslíš si snad, že nechám jít někoho tak čistého zpět...a ještě k tomu jsi dcera anděla který mě uvěznil...teď já bud věznit tebe."

Náhle jí někdo popadl ze zadu a zakryl jí tvář dlaní.Jeho kůže byla slizká a dlaň velká s drápy.Byl to nejspíš démon co jí strašil v hale.Marion upadla do hlubokého spánku.