Doll In A Cage

Otrokář

Nikdo mě toho dne nenašel.Snad ani nechtěl.Seděla jsem v rohu svého pokoje s hodinkama v ruce a sledovala jak se vteřinovka pohybuje.
Z pokoje vedle se ozývalo milostné vdychání mé starší sesry.Ačkoliv bylo zakázané tohle provozovat za bílého dne a jen pro potěšení,stále se to dělo.A nikdo z toho neměl starch proto že mu z toho křídla nezčernala.Čím hlasitěji a rychleji se zvuky ozývali tím víc jsem slyšela své srdce.Jak zběsile ji bije jako by mi chtělo vybouchnout v hrudi.Najednou jsem hodinky prudce ztiskla a zničila je.Zohýbala jsem kov,rozbila sklo a celé je poničila.Jen ta malá vteřinovka sebou stále trochu cukala jako by se odmítala vzdát.Nakonec utichla stejně jako zvuky z místnosti.Po celé dlani se rozlévala moje krev jak mi sklo pořezalo ruku.Nebyla to ani tak žárlivost jako vstek co mnou proudil.
Téhož večera jsem nezavřela oči.Z pokoje sestry se ozívalo špitání sladkých slov.Prohlížela jsem si ovázanou ruku.Nechápu rozdíl mezi Černými a Bílími.Dokonce mi připadá že my páchápe mnohem více zla než ti druzí.

Z toho to snu jsem se ryhle probudila.Obklopovala mě temnota a chlad.Stáhla jsem nohy k hrudi aby mi nebyla taková zima.Nikde jsem neviděla žádné dveře jen prázdnotu.Ozvalo se cvaknutí a vrzání.Oběvili se jaké si dveře.Do "místnosti "vstoupil on. Na sobě měl košili jejíž rukávy měl vikasány k loktům,na košili měl červenou vestu a černé kalhoty.Postavil se nade mnou s doprovodem jeho věrného démona.

"Jak se ti tu líbí,andílku ?" Řekl vísměšně a panovačně.
"Tak teď mi hezky řekneš kam tvůj otec schoval Klíč k Bráně ?" Pronesl.
"Nevím." Odsekla jsem namyšleně.
"Prosím tě,jen mi neříkej že ti to tvůj tatíček neřekl." Prohlásil arogantně.
"Nevím,i kdybych to věděla.Za všechno utrpení ti to neřeknu !" Křikla jsem na něj.Sehnul se ke mě a přitáhnul si mou tvář ke své.
"Tak poslouchej ! Nenechám tě odejít dokud ho nebudu držet v rukou.Pochop že tě mám jako rukojmou.Jakmile ten klíč dostanu..."
Vytrhla jsem se mu z ruky.On se postavil a pohrdavě se na mě podíval.
".......už tě potřebovat nebudu !" Odkráčel pryč a zabouchl dveře.

Objala jsem si kolena a začala plakat.Nikdo mě tu hledat nebude.Proč taky ? Je to zakázané místo kam je zapovězeno chodit.Koho by napadlo že půjdu zrovna sem.Jen abych přivedla vránu co měla smutné očička.A i kyby mě našli....tak mi otec doma dá co proto aby jsem si pamatovala.Zatím co mě teď...na konci cesty čeká jenom smrt.Jeho to asi netíží.Kolik asi zabil andělů,že jsou jeho křídla tak temná ?

V temnotě a chladu jsem strávli asi den.Nevím jak jsem k tomu dospěla.Přišlo mi že na kůži cítím slunce.Ale nejspíš to byl jenom hloupí sen.
"Druhý den" přišel znova.Otočila jsem se na druhý bok k němu zády.Nechtěla jsem s ním mluvit.Tedy pokud mě pustí ke slovu.Přistoupil znovu ke mě a v zádech měl zas to monstrum.Přistoupil ještě kousek blíže než předtím.Skoro jsem si myslela že do mě kopne.

"Už jsi si to rozmyslela ?" Řekl arogantně a čekal na mojí odpověď.Nechtěla jsem mu odpovědět.Nechala jsem ho čekat.Schoulila jsem se o něco víc do klubíčka.Bála jsem se ho.Nechtěla jsem aby na mě mluvil,aby na mě sahal ani se díval.Všechno mi to bylo nepříjemné.Když jsem nechtěla opovědět,viložil si to jako že jsem to vzdala.
"No víborně,aspoň si s tebou trochu pohraju."
jedním pohybem mě zvedl ze země a držel mě v náruči. Jeho náruč ale nebyla příjemná, byla chladná a násilná.Prudce jsem sebou trhala ale nepomohlo to, držel mě moc silně. Odešel se mnou z tmavé místnosti a velkou chodbou mířil jinam.
"Prosím! Ne," pokoušela jsem se dostat z jeho chladné náruče.On se ale jen zasmál, byl to pohrdavý smích který mrazil.
Otevřeli se před mnou kovové dveře a ocitli se v dalším černém pokoji. Tady ale byl měkký koberec. Lampa která osvětlovala černé stěny a postel.
"Ne! Prosím." škubalajsem sebou když mě pokládal na postel.
Po tváři mi tekli proudy slz a vpíjeli se do měkkého povlečení. Černý anděl byl nademnoua zlomyslně se na mě koukal.
"Já dostanu vždycky to co chci." To byly poslední slova co řekl a sklonil se ke mě.
Překryla jsem si oči dlaněmi a doufala že mě nechá být.

Nevím proč,ale vzpomínám si........

Bylo mi 5 když jsme s matkou a sestrou odjeli k vodě.Neměl to být nic jinéh než obyčejný výlet.Matka nás poslala si hrát k jezeru zatím co uklízela.Chvilku jsme házeli žabky po hladině a počítali odrazy.Ani né po chvilce se z toho stala soutěž.Smích šťastných dětí se změnil v soupeřné ticho.Chtěla jsem ji nechta vyhrát.Ale nešlo to.Při každém hodu jsem si vzpoměla když mě naši zametli do rohu.A hlavní hvězdou byla moje starší sestřička.Když nám došli kameny a já vyhrála.Sestra mi z kapsy vzala malou minci a hodila na krj břehu.Jezero byllo všude stejně hluboké jako bazén.Řekla mi ať jí seberu,že je moje vina že mi spadla.Sehnula jse se a sebrala jí.Než jsem se však stihla zvednout,strčila mě do vody.Byla studená a chladná.Neuměla jsem plavat,proto jsem se začala topit.Měla jsem plnou pusu vody a moc šokovaná na to abych křičela.Proto jsem jen natahovala ruce k jejím nohám.Ale ona tam jen stál a pohrdavě se na mě dívala.Až z jejího pohledu jsem poznala že nehne ani prstem.Přestala jsem se snažit a ruce stáhla zpět.Pak přišla matka.Ale jen se na mě podívala a odvedla sestru zpět.Až po nějaké době co už jsem skoro ležela u dna v bezvědomí mě někdo vytáhnul.Nevím kdo ani proč.Ale vím jistě že to ani jedna z nich nebyla.Nechápu proč mě tam nechali.Když jsem se vrátila domů,dělali že se nic nestalo.Nechápala jsem to.Nic z toho jsem nechápala.Jko rozdíl mezi bílou a černou.

Znovu jsem se probudila.Ani nevím že jsem usla.Ležela jsem na posteli jak mě tam hodil.Nikde dveře.Aspoň bych mu mohla poděkovat za postel a trochu útulnější místnost.Jak se zdálo,neudělal nic kromě mého uspání.Položila jsem nedůvěrně nohy na koberec a postavila se.