Mistake [Tayvin fan fikce] CZ

8. část

O dva týdny později...

Harry
Nemůžu spát. Myslím jenom na ní. Taylor. To jméno mi zní v hlavě. Pořád dokola a dokola. Vím, že je mezi námi konec, musím se přes to přenést a taky se přes to přenesu, ale asi ne úplně ve zdraví.

Všude jí vidím. Smutním nad našimi starými společnými fotkami. Cítím, jak mi po tváři stéká slza. Ta bolest je nesnesitelná. Strašná bolest.

Nyní už suveréně brečím. Svůj obličej si pokládám do dlaní a jenom tiše brečím. "Proč jsem ji předtím nechal jít. Proč?" Ptám se sám sebe v duchu a zadržuji další slzy.

Z přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře. "Harry, jsi tam?" zaslechl jsem Louisův hlas. "Jo...počkej chví-" nedořekl jsem větu a Louis už vtrhl dovnitř. "Normálně si nedokážeš představit co se právě stalo! Víš volal mi John a oznámil mi, že-" nestihl doříct větu a jeho pohled byl připnutý přímo na mě. Nejspíše si všiml stop od slz na mém obličeji, takže jsem okamžitě uhl pohledem a snažil se nenavázat s ním opět oční kontakt. "Harry...ty jsi brečel?" zeptal se potichu a sedl si vedle mě. "Ne, to bude dobrý!" zvedl jsem hrdě hlavu a na tváři se mi vyrýsoval falešný úsměv. "No jasně...zase kvůli ní?!" zeptal se už lehce naštvaně, zatímco jeho oči ztmavly. "Loui, prosím, nech mě chvíli být. Děkuju!" zavřel jsem oči a čekal než odejde. Jenže to bych ho nesměl znát, abych věděl, že on fakt neodejde. Nastalo ticho. Ticho, ve kterém by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na podlahu. Louis pravidelně oddychoval a jeho pěsti byly silně sevřené. To ticho bylo nesnesitelné a jediné, co jsem si přál bylo, aby Louis už konečně něco udělal. Po chvíli se Louis zhluboka nadechl a pootevřel ústa, aby mohl něco říct.

"Nechápu to Harry. Prostě to nechápu. Už před jakou dobou jsme o tomhle vedli debatu a ty jsi vypadal, že jsi se s tím smířil a že jsi v pohodě. Ale nejsi. Zase jsi do toho spadl a já...já vím, že jsem tvůj nejlepší kamarád, ale já sám už popravdě nevím, co mám dělat. Pochop, když se s tímhle budeš takhle furt trápit, nezničíš tím jenom sebe, ale i One Direction. Od odchodu Zayna...to s náma, no, nebudeme si nic nalhávat, šlo slušně do prdele. Teď jsme se zase vzchopili a vypadalo to, že už všechno bude jenom dobrý. Ale není. Už to zkrátka nejsme my, Harry. Víš, Liam a Niall jsou moji kamarádi, se kterýma mám ten vztah, že kdyby se skupina rozpadla úplně, tak by se mi po nich stýskalo, ale asi bych se z toho nesložil. Ale kdyby..." Louis se odmlčel a pevně zavřel oči, aby zadržel slzy. "...ale kdyby jsem se už neměl vidět s tebou Harry, to...to by jsem asi nezvládl." Louis dořekl poslední větu a po jeho tváři mu stekla malá slza. Okamžitě uhl pohledem. Vím, jak moc nepříjemné mu je, když před někým brečí.

V ten moment jakoby Taylor doslova opustila mojí mysl a jediný člověk, který tam byl, byl Louis. Člověk, který tu pro mě byl už od začátku. Člověk, který mě vždy rozveselil, když jsem neměl dobrou náladu. Člověk, který mi nikdy nevrazil kudlu do zad, když jsem potřeboval pomoc. Zkrátka člověk, který byl už od začátku kariéry mým nejlepším přítelem.

Nastalo další ticho. Já mlčel a Louis taky. Moc dobře jsem věděl, že Louis čeká na to, až něco řeknu, ale já jsem zkrátka nemohl. Byl jsem zmatený. Vše okolo mě bylo náhle až moc chaotické a já zkrátka nevěděl jak mám zareagovat.

Zvedl jsem hlavu a upnul svůj zrak na Louise. Koukal do země a jeho výraz byl tak prázdný. Jako by tušil, že ten konec za chvíli přijde. Jako by tušil, že zítra už One Direction nebudou a jediné co po nás zbyde budou plakáty rozvěšené v pokojích tisíců ubrečených fanynek.

Zvedl jsem ruku a pohladil ho po zádech. Ucítil jsem, že sebou lehce cukl, když se ho má ruka dotkla. Zhluboka jsem se nadechl a přivřel oči. No tak Harry, už sakra něco řekni!

"Louisi?" promluvil jsem svým tichým chraplavým hlasem. Louis se pomalu otočil. Jeho výraz byl úplně prázdný. Děsilo mě to. Takhle jsem Louise neznal. Louis byl vždycky ten, se kterým byla největší sranda a vždycky ten, který měl pokaždé na tváři široký úsměv od ucha k uchu. A teď to prostě nebyl tenhle Louis Tomlinson. Do očí se mi při pohledu na něj nahrnuly slzy.

Znovu jsem se zhluboka nadechl. "Děkuju, Louisi...děkuju ti za všechno." bylo to jediné, co jsem ze sebe dostal. Louis zřejmě očekával více, ale já jsem se prostě na více nezmohl.

Sklopil jsem hlavu a zadíval se do země, když v tom se Louis zvedl z postele a chytl mě za ruku. Vytáhl mě na nohy a já jsem na něj akorát zíral s překvapeným výrazem ve tváři.

"Nemáš zač, Harry. Víš, už od prvního dne, kdy jsme se potkali, jsem zjistil jak moc skvělý kluk jsi. Už od začátku jsem v tobě viděl svého nejlepšího přítele a ne jenom kolegu a už tehdy jsem si slíbil, že tě budu ochraňovat, jako svého mladšího bráchu. Tak už sakra pochop, že já to s tebou myslím dobře! Už jí nech být. Každý z vás už má nyní svůj vlastní život. Ona si teď přítele našla. A já jsem si stoprocentně jistý, že na tebe někde venku čeká ta nejlepší holka. Holka, která tě bude milovat takového jaký jsi a která tu pro tebe vždy bude. A jak to všechno vím? Vím to Harry, protože já tě znám a jsi skvělej chlap a chci aby jsi věděl, že já jsem zatraceně šťastnej kluk, když si uvědomím, že můj nejlepší přítel jsi zrovna TY." Louis domluvil a já tam stál div ne s otevřenou pusou. On mě tak moc dobře zná. On...

Vytrhl jsem se ze svého přemýšlení a vrhl se mu kolem krku. "Děkuju ti strašně moc. Ani nevíš, jak moc jsem tohle právě teď potřeboval slyšet. Ty jsi opravdu jako můj starší brácha, Louisi. Děkuju, že tu pro mě vždy jsi..." zašeptal jsem v Louisově pevném objetí.

Louis se po chvilce odtáhl a vytáhl z kapsy mobil, na kterém svítivě stálo, že má jednu novou zprávu. Popošel jsem kousek dál, aby si nemyslel, že mu koukám do mobilu. Louis se lehce pousmál, když si dočetl zprávu. "Musím jet za Briannou, chce se mnou vyřešit něco ohledně Freddieho." vysvětlil mi situaci a já jen kývl. Vím, jak moc je Louis šťastný, že se mu narodilo dítě. Malý Freddie je pro něj vším. Taky vím, že tahle jeho starostlivost může ohrozit celou kapelu, ale nechci mu nic říkat. Nechci mu zkrátka kazit radost.

Louis pomalu odešel, ale než za sebou stihl zavřít dveře, jeho pohled spadl na mě a lehce se pousmál. "Dobrou noc, Harry." promluvil potichu.
"Dobrou noc, Louisi." opětoval jsem mu úsměv.

Hned co za Louisem zaklaply dveře, jsem se svalil na postel a spokojeně oddychl. Už ji nechám být. Kašlu na to. Louis má pravdu, jako vždy. Už je na čase pohnout se dál a nezabýval se minulostí. Pomalu se mi zavřela víčka a já upadl do říše snů.

Taylor
Adamovy ruce byly obtočené okolo mého těla a já mohla slyšet, jak potichu a pravidelně oddechuje během svého klidného spánku. Zato já jsem oka nazamhouřila. Vůbec mi nešlo usnout a  do toho jsem celou dobu přemýšlela o jedné dost závažné věci. Nejspíše jsem jenom trochu hysterická a nic to neznamená, ale co když přece jen...

Zkrátka v poslední době jsem si začala všímat toho, že je mi až nějak moc často špatně. Ranní nevolnosti, závratě a podobně. Ale to nejhorší je to, že se mi teď o dost opozdila menstruace, což je u mě dost divné. Sakra, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Jsem pořádně vystrašená, protože, co si každá holka představí u takových příznaků? Oh ano! Těhotenství.

Bojím se. Nevím co mám dělat. Jestli jsem náhodou těhotná...co mi na to sakra řekne Adam? Ani jeden z nás rozhodně není na takovou zodpovědnost připravený...

Oh, já tady o tom přemýšlím, jako kdybych už věděla, že jsem těhotná. Musím se o tom nejdříve přesvědčit. Zítra. Zítra se to dozvím. Zítra se dozvím, jestli se můj život od základů změní během jedné jediné chvíle...

Ahoj!
Další díl je na světě :D

Tenhle díl je sice skoro celý z pohledu Harryho, ale vypadá to, že nám ho Louis přemluvil, ať už nechá Taylor na pokoji, kdo má radost? :D

Jinak děkuji za komentáře a hlasování ❤ :))

Teri :)