Antylar-divoký drak

Krystalová princezna

,,Cože?" jen tak jsem tam stála a snažila se vstřebat tuhle situaci. Draci, kteří seděli u obřího krystalu přišly ke mě a byli hrozně šťastní. ,,Jsi v pořádku? Kde jsi byla?" zasypávali mě otázkami. ,,Cože? Kdo jste?" couvla jsem od nich a doufala, že mi to vysvětlí. Zmateně se na mě podívali a já už z toho začínala být nervózní.
,,Tak co se to tady děje?" řekla jsem už trochu hystericky. Byla jsem hrozně zmatená. Jedna z těch draků byla dračice. Vypadala hrozně mile a pak ke mě přišla ,,Pojď se mnou, potřebujeme ti něco vysvětlit." řekla klidně. Následovala jsem jí do chodby, která vedla skrz snad celý palác. Nakonec jsem vyšli ven do nádherné zahrady. V asi nejodlehlejším místě zahrady tekl pramen průzračné vody. U něj jsme se pohodlně usadili a dračice mi začala vyprávět. ,,No víš..když jsme tě ztratili, byla jsi ještě ve vajíčku. S mým mužem jsme se o tebe starali s láskou. V té době jsme ještě této zemi vládli, jenže na nás zaútočili lávový draci." chvíli se odmlčela. Musel to být hrozný zážitek. V té chvíli jsem si vzpomněla na Timyho. ,,Protože jsme takový útok nečekali nebylo možné, aby jsme zvítězili. Museli jsme odejít pryč. Měla jsem tě stále u sebe do té doby než se jeden z krystalových draků začal vzpírat. Začal se rvát s lávovými draky a přitom mi vyrazil vajíčko z vaku, který jsem měla pověšený na zádech. Lávový draci mezitím boj ukončili a surově nás začali odvádět pryč. Nemohla jsem se pro tebe vrátit." řekla provinile. ,,A jak víte, že jsem to zrovna já?"dračice se jen pousmála ,,Všimla jsi si někdy těch krystalů co máš na krku?" nechápu proč odpovídá na otázku otázkou. ,,Samozřejmě, že ano." ,,A všimla jsi si někdy toho, že je nikdo jiný z krystalových draků nemá?" začalo mi to pomalu docházet. Vzpomínala jsem na to jak jsem ještě byla na ulici a na krystalové draky, které jsem tam viděla a opravdu. Nikdo z nich neměl na krku žádné krystaly. Dračice na mě asi poznala, že už mi to došlo.

,,Ano, s těmito krystaly se rodí jen draci královské krve." vysvětlila mi a zvedla se ,,Nechám tě tady chvíli. Musíš to vstřebat. Potom se prosím vrať za námi." s úsměvem odešla. Zůstala jsem sama a v té chvíli jsem se zaposlouchala do zvuku tekoucího pramene. Pozorovala jsem ptáčky, moment tady v jeskyni jsou ptáčci? A jakto, že tady je světlo jako by tu bylo slunce? když jsem sem poprvé vešla nějak mě to nenapadlo. Rozhlížela jsem se po masivním stropu jeskyně a pak už mi to bylo jasný. Strop byl pokrytý zářícími krystaly, které osvětlovali celou vesnici. Stále ale nechápu co tady dělají ptáčci. Na to asi vysvětlení není.

Přestala jsem to řešit a vrátila jsem se zpět k pramenu. Najednou se mi vrátila vzpomínka na Antylara. Ta vzpomínka mi nahnala slzy do očí. Jen tak jsem ta seděla se sklopenou hlavou a potichu plakala. ,,Miluju tě." zašeptala jsem. Zvedla jsem se a vrátila se zpět do hradu .Šla jsem za mou "mámou" nebo nevím jak jí mám říkat. Máma s tátou seděli u velkého krystalu a o něčem se radili s nějakým drakem. Přišla jsem k nim a oni začali věnovat pozornost mě. ,,Ehm..mohla bych jít zpět za svými přáteli?" zeptala jsem se. Chtěla jsem jít za nimi, protože jsem se bála, aby se jim něco nestalo. Přece jen to tady neznají, i když vlastně já taky ne. No to je jedno.

Rodiče se chvíli rozhodovali, ale nakonec přikývli. Vyšla jsem ven a šla stejnou cestou ven jak jsem si ji pamatovala. Došla jsem na místo kde jsem opustila své přátele. Nečekala jsem, že uvidím zrovna tohle.

Tak tady je po docela dlouhé době další kapitola. omlouvám se, že jsem teď moc nevydávala ale dnes jsem měla přijímačky na střední školu takže jsem se musela učit. Předem děkuju za votes a komenty. Užijte si kapitolu.

atomovka007