Doll In A Cage

Pes co štěká nekouše

„Co tu děláš?! Tady nemáš být!" Okřikl mě až jsem se trochu sekla.
„Já jsem jenom-"
„A kde máš boty?!"
„Nechci je nosit."
„Ty si koleduješ o zápal plic." Jako by mu na tom záleželo.
„Tssss." Odsekla jsem a odvrátila zrak.
„Co to máš za zády." A sakra. Přišel na to.
„Já? Nic!" Začala jsem trochu couvat ale on mě následoval. Zatím co já malými a rychlíma krokama couvala on mě jen vycházkovou chůzí doháněl. Pak jsem ale narazila na sklo a hon byl u konce.
„Dej ho sem!" Řekl rázně a natáhl ruku. Jako by přesně věděl co mám za zády.
„Ne!"
„Co sním chceš dělat? Sníst ho?!" Řekl arogantně a silně i uchopil paži.
„Možná tak Vy. Ale já vám ho nedám!" Vzpouzela jsem se.
„Pospěš a dej mi ho!"
„Ne! Ublížíte mu!"
„Jestli mi ho nedáš tak ublížím tobě!" Začal vyhrožovat ale já jsem mu ho i tak nedala.
„Ne! Nedám!" Ale on mi jen sprostě podrazil nohy a já byla nucena si králíčka dát opět na hruď. On my ho ale vykroutil z ruky. Co s ním chce dělat?!
„Měla jsi mě poslechnou ty blbko!" Pronesl a zmizel. Doslova se propadl podlahou.

Celý zbytek dne jsem se schovávala ve skleníku jako malá holka. Až teprve pozdě večer jsem se odvážila vrátit se do pokoje který mi byl přidělen. Černé stěny mi dávali najevo že jsem tu budu ještě nějakou chvilku. Otevřela jsem okno a nadechla se chladného vzduchu. Byla to věc co mi trochu zvedla křídla. Mohla jsem je roztáhnout a odletět ale náhle se zdála jako břímě na ramenou. Stáhla jsem je opět k tělu a schovala je pod roušku zapomnění. Ještě než jsem stihla okno zavřít do něj vletěla holubice. V pařátkách držela dopis s pečetí která byla určena pouze mě. Byl to dopis od mého otce.

„Drahá Mio.

Jsou mi už známi požadavky pro tvoje navrácení. Slibuji ti že na tvé 16 narozeni budeš zpět. Dej nám ještě chvilku než se nám podaří tě získat zpět. Protože za žádnou cenu se ten klíč nesmí dostat do rukou Černého anděla.

S láskou tvůj Otec"

Kdyby mě ten dopis potěšil, tak bych se asi cítila provinile protože si za tohle můžu sama. Ale já se cítím spíše pochmurně, protože mi tenhle dopis neřekl nic jiného než to, že se domů dnes nevrátím. Snad se ani vrátit nechci neboť to bude návrat k těm časům které nic dobrého nejsou. Sestra je označována z prostitutku. Otec je významným obchodníkem ale na rodinu víceméně kašle. A matka se mě snaží zbavit jak to ta vypadá. Ale zůstat tady se mi také nechce. Nemám zájem dělat bezdůvodně služku neznámému „gentlemanovi" co mě má jako rukou jmou. Z hlubokých myšlenek mě vyvedl fakt že dveře byli pootevřeny. Byla mezi nimi škvíra tak akorát na oko aby si nikdo nevšiml že tam někdo stojí. Hned co jsem se otočila se dveře zabouchli i přes to že okno bylo zavřeno. Zda to byl oplzlí démon, kuchařka nebo pán domu se asi nedozvím.
Svalila jsem se na velkou postel která byla až moc prázdná a až moc velká. Hedbávné povlečení jako by mě škrábalo na kůži a měkká matrace jako by se měnila na hřebíky.
Jen jsem zavřela oči a usnula. Ale toho jsem se asi nejvíc bála. Že se mi vrátí sny které by stáli za zapomenutí. Ale mě se přesto zdají jako právě dnes.

Kam mě to nesou ? Snad do mé postele protože jsem zaspala v knihovně? Kdy by to tak bylo...proč mají všichni masky a černé hábity. Proč mě nesou tmavou chodbou která je osvětlována pochodní? Mám strach.. Chci domů. Tak proč mě nepustí? Proč mám na zápěstí okovy? Konečně mě položili. Ale není to má postel. Je to snad...kamenný stůl....ne, je to oltář. Kolem mě jsou svíčky. Hlava mě tak hrozně bolí ale stále jsem polovičně v transu. Co po mě chtějí? Bude to bolet nebo to bude rychlé? Proč slyším řinčení? To asi nesou nástroje. Ale na co a proč? Co je tohle za obřad? Jednomu z těch kněží spadla maska. Proč zrovna on? Co tu děláš? Proč nejsi doma....Mami.

Zvedla jsem se prudce z postele. Strašně jsem křičel i když byl sen pryč. Byl to ten nejhorší sen za celou dobu. Chytla jsem se za krk protože mě pálil. Štípal mě na něm cejch co mi na obřadu nechali vypálit. Nevím proč ani kdo mě donutil být obětí tohoto kultu. Ještě jednou jsem roztáhla bílá křídla. Myslela jsem že budou bílá. Ale byla celá zakrvácená jak se potrhali jizvy. Ta bolest byla pláče hodná. Proplakala jsem celou noc. Ale bolest stále trvala. Až k ránu jsem dokázala křídla stáhnout. Když jsem se konečně dokonalá opustit svůj pokoj, bylo teprve 6 hodin. Dokradla jsem se do kuchyně kde na mě čekal rozpis kdy mám co udělat a jaký má „můj pán" rozvrh. Myslela jsem si že to bude rozvrh saních návštěv bordelů a barů ale většina jeho rozvrhu tvořila práce. Úplně v levo byla napsána pro známka.

„Jestli ho jen na minutu vyrušíš, nebo jen pohledem křivě zavadíš. Necháme tě značenou ve sklepě.
Casandra."

Jeslí že jí tak moc vádí že jsem tady a že jí beru práci. Ať si jí udělá sama. To mě však neomlouvá a práci se nevyhnu. První povinností bylo pánovi uvařit kafe černé jako jeho křídla. Jelikož nechci dostat kázání o tom jak neschopná jsem, rozhodla jsem se uvařit kafe tou poctivější cestou. Vysoký hrnek jsem položila na tác. Cestou do jeho kanclu jsem si dávala velký pozor abych to nerozlila. Dvakrát jsem zaklepala. Doufala jsem že až otevřu dveře, kancelář bude prázdná. Ale to se nestalo.

Hned za stolem seděl On. Četl si noviny a na nose měl naražené brýle. Bylo až moc zvláštní ho takto vidět. Na stole měl haldy papírů. Jen zvednul oči a pak se vrátil zpět k novinám. Mohla jsem sklopit hlavu až k zemi, ale to by byl až moc jednoduchý boj. Pokusila jsem se jít co nejvíce vspřímeně. Ale mohla jsem aspoň trochu předpovídat, že celá noc nářku a nespavosti bude viditelná. Položila jsem mu podnos na stůl. Hned poté jsem se rychlím krokem vydala zpět ke dveřím. Odpočítávala jsem kroky. Ale když už jsem byla v polovině.....

"Co jsi dělala večer?!" Otázal se prudce a nečekaně.
"Já jsem......spala. Ano přesně tak, spala jsem."
"Vypadáš jako kdyby jsi měla 4 oči a chodíš jako kdyby ti oškubali křídla" Zvednul se a rozešel se ke mě. Otočená k němu zády jsem doufala že mě nechá jít. Ale to se také nestalo. Přejel mi prsty po páteři. Byla to neskutečná bolest. Jak odtrhával strupy a peří z mích křídel. Zaťala jsem pěsti a zuby. Ale i tak mi před oči prokouzli slzy.

"Pojď se mnou." Řekl nezaujatě a odešel z místnosti. Bez otázek jsem ho následovala. Ale než jsem dovřela dveře, že škvíry vyběhl malý králíček který byl ve skleníku. Byl naprosto zdravý a zdál se i tlustčí.

"Co se mu stalo?!" S údivem jsem bez myšlení vyjekla.
"Asi anděl...... " pronesl ironicky. Ale já hned věděla co se stalo.

Vedl mě chodbou ve které viseli obrazy jeho předků. Na posledním z obrazu byl On. Pod obrazem bylo napsáno: "Viktor Raven". Už jsem nebyla tak vyděšená ani zastrašená.

Otevřel velké a vysoké dveře a nechal mě vejít první. Jako by se za jednu noc úplně změnil.
Jaká si místnost byla ordinací. Rukou poukázal na lůžko. Sedla jsem si na nej a vyčkávala co se bude dít dal.

"Otoč se zády a sundej si košili."
"Co prosím?" Znělo to jako by to pronesl starý úchyl.
"Tak bude to!" Zvýšil hlas a otočil se na mě.
"Nebudu se tu před vámi svlékat!"
"Pane bože.....ne vystudoval jsem medicínu jen proto abych se tu s tebou hádal! "
"Medicínu?"
"Dělej, nemám na tebe celý den."
"Ne."
"Tak chceš ty křídla ošetřit nebo ne? Jestli ano, tak se budeš muset svléknout." Chvilku jsem uvažovala a dospěla k odpovědi.
"Tak dobrá, ale mám 2 podmínky."
"Co zas?"
"Za prvé, otočíte se. A za druhé Vám budu moci říkat Viktore."
"Jak je libo slečinko. A teď dělej."

Otočil se zády ke mě. Rozepla jsem si košili.
"Spodní prádlo taky."
Rozepla jsem si tedy podprsenku a hrudník si zakryla košilí. Tak trapný pocit jsem ještě nikdy neměla. Otočil se zpět na mě a zamrzl.
"Co ? "
"Ale nic. Roztáhni křídla."

Neslyšela jsem žádnou reakci. Jen jsem ucítila jemný dotek u kořene křídla.
Ledové ruce mi prohmatávaly křídla a klouzaly po jizvách. Nebyla to ani bolest než potupa co mě zžírala. Nikdo z mích blízkých se neptal proč už křídla neroztahuji. Ale černý anděl, co se mne rozhodl věznit má starosti až moc. Kam se poděla jeho neochota a hrubí přístup ?