Sedmnáctileté Katty,která má vše na co si vzpomene a co by chtěla mít každá jiná dívka v jejím věku se však jednoho dne vše změní.K horšímu anebo lepšímu?
Z dálky už sem viděla náš dům,ikdyž nejprve sem si myslela,že se mýlím. Před domem totiž stála velká dodávka a nějací muži z našeho domu dovnitř nosili věci. "Hej!" houkla sem na ně jakmile sem přišla k domu. Otočil se na mě jen jeden. "Ano slečno?" zeptal se neutrálně. "Co se tady sakra děje? Proč nosíte naše věci do auta?" vyjela sem na něj. Poslední dobou na všechny jenom řvu. "Slečno,stěhujete se." řekl opatrně. "Co!?!" zaječela sem na něj z plých plic. "Emm..myslím,že byste si měla promluvit s matkou.." řekl nervozně a uhnul mi pohledem. "Kde je?!" "Myslím,že by měla být v kuchyni.." okamžitě sem se sebrala a nakráčela si to do našeho domu. Uvnitř to ani nevypadalo jako náš dům. Všude krabice a pytle. Znechuceně sem odvrátila svůj pohled. Opravdu sem jí našla v kuchyni. Stalá zády a když sem na ní spustila ani se neotočila. "Jak,že se stěhujem?! My se nestěhujem!" "Stěhujem. Chtějí to zaplatit už dnes. Nečekala sem,že tak brzo...,ale stalo se. Zabalila sem ti. Až to vše naskládají do auta odvezou nás do domu,kde budeme bydlet." oznámila mi sklíčeně matka. A ani se na mě neotočila... "Tak to teda ne. A kde je ten dům?" "Na kraji města." "Ooohoo tak na to zapomeň. Tam nebydlí lidi jako my." "Sakra Katty kdy už to pochopíš!? Už nejsme bohatý,nemáme peníze na rozazování a tím pádem si nemůžeme dovolit dům jako ne tenhle." zaječela na mě. Ale otočila se. "N-ne." trochu sem zakoktala. Hlasitě si povzdychla. "Prostě nastup si do auta a uvědom si laskavě naší nynější situaci. Katty." Nezmohla sem se na slovo. Nevím proč. Prostě..hledala sem slova,ale nepřicházely. Odebrala sem se do auta a dřepla si na zadní sedadlo. Byla sem zticha,pustila jsem si rádio a koukala z okna. Nepromluvila sem ani,když jsme vyjeli. Nemohla sem. Když sme přijeli vystoupila sem jako poslední a zírala na náš nový dům. To ne. Proč já? "Proč ze všech lidí na světě zrovna já" zahulákala sem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kattyin nový dům
"Uklidni se Katty" pokárala mě matka. Nikdy to nedělala a teď najednou začne? Co si myslí? "Kde mám pokoj?" zeptala sem se. "Nahoře,poslední dveře." Už sem to nekomentovala. Odebrala sem se do svého pokoje,ikdyž byl úplně prázdný. Sedla sem si do rohu,schovala sem si hlavu do klína a začala sem brečet. Ti vhlapi mi tam nosili nábytek a věci. Ale nevzhlédla sem. Byli mi úplně někde. Asi jim to došlo,protože na mě ani jeden nepromluvil. Tendle život bude stát za hovno!
