World of elves 2

184. kapitolka "Navrácení Harmonie"

Legolas

Bitvy. Války. Smrt. Ztráty nejbližších. Temnota. Strach, ale i nebojácnost. Vítězné zpěvy a tance. Pohostinství. Nakonec navrácení klidu a míru do Středozemě. To je to jediné, co mi v poslední době utkvělo v paměti. S mými přáteli jsme se snažili pomoci lidským sídlům. Následovala korunovace a já na ní nechyběl. Pamatuji si ty okamžiky štěstí a slávy. Nyní mne všichni znají. Jsem jeden z těch, co jsou již opatrovníky lidí. Věří mi. Znovu se obnovily vztahy mezi lidmi a elfy. Gimli stojí všude po mém boku. Estel neměl chvíli klidu. Královské povinnosti jej zahltily. Jednoho dne však Aragorn přišel s tím, že bych se měl vrátit do Hvozdu. "Potřebují tě. Potřebují svého Prince, Lassie" řekl. Měl pravdu. Ano, mou povinností je, stát se králem. Tauriel mi chybí. Chybí mi můj syn. Sestra. Ale i královna. Uvědomil jsem si, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem odešel a nechal je tam samotné. I když jsem Netha prosil, aby se o všechny postaral. Ale sám to zastat nemohl. Jistě i můj rodný les postihly války. Dostal jsem strach, že se Hvozdu něco stalo. Hned druhého dne jsem měl v plánu vydat se zpět. Měl jsem v plánu vrátit se společně s několika málo elfy, jež se hodlali vrátit do Lórienu. Před bránou Gondoru jsem už plánoval nasednou na svého věrného bělouše. ,,Legolasi" ozvalo se za mnou. Já se usmál a otočil jsem se na svého věrného přítele. ,,Aragorne?" optal jsem se s úsměvem. Natáhnul ruku a položil ji na má ňadra. Já jeho pohyb napodobil. ,,Melonen" šeptnul a následně jsem si jej přitáhnul do obětí. ,,Nai tielyer nauvar laiquë ar hwesta aldamolyanna" promluvil ještě naposledy a následně jsem se otočil a vyhoupnul se do sedla koně. Já i můj malý přítel jsme mávali Gondorskému králi, poté jsme se však s jezdci rozjeli vpřed, napříč krajinou. Nekonečnými pláněmi a horami.

Naše cesta vedla přes Edoras. Následně planinami Rohanu. Vzpomínky se mi vracely, když jsem tudy putoval naposledy. nyní to však nebylo během dva dny a dvě noci. Nyní to byl celý den a koně se hnali s větrem o závod. Bylo již k večeru, jakmile jsme dorazili na místo. Tak dlouho jsem zde nebyl. Je to tak nekonečně dávno, ale přesto jako včera. Lóthlorien...

Laivinë

posedávala jsem v zahradách. Vnímala jsem božský vzduch v plicích. Bylo již k večeru a všichni odpočívali po slunném dni. Sauron byl poražen a já tak čekala, kdy se Haldir vrátí se svou výpravou. Přemlouvala jsem jej, ať nechodí. Strašně dlouho jsem se mu to snažila všemi různými způsoby vymluvit, ale on se nedal. Celeborn jej poslal jako vůdce na výpomoc a on to bral jako povinnost. Pamatuji si na náš poslední polibek. Slíbil, že se vrátí. Že mne nikdy neopustí a já tomu z celého srdce věřila. Bylo tomu tak několik měsíců, co byl pryč. Velmi mne to ubíjelo a před několika dny bylo všude rozhlášeno, že pán temnoty padl. Že byl prsten opravdu zničen. Byla jsem šťastná, ale ne tolik, abych se radovala ze života. Chyběl mi.

Procházela jsem zahradami a v ruce třímala rudou růži. Haldir říkával, že rudé růže jsou překrásné. V tom okamžiku jsem slyšela rozruch. Poté rohy. Lórienské rohy. Znám je. Naposledy jsem je slyšela již velmi dávno. Už jsem neváhala ani minutu a otočila se. Rozběhla jsem se po kamenité cestičce k paláci a následně k bráně. Mou hlavou vířily nejrůznější myšlenky od strachu, přeš bezmoc a radost a následně ke štěstí. Spatřila jsem jen několik málo elfů. Na to, kolik jich odešlo jich bylo opravdu málo. Bylo mi do pláče. Ale okamžitě jsem se vydala dál. Seběhla jsem schůdky, div jsem nespadla přímo jim pod nohy. Ihned si mne všichni všimli a stočili ke mne svůj zrak. Po nějaké chvíli však všichni ihned svůj pohled sklonili a vydali se po svém. Nikdo z nich se mnou nepromluvil a vyhýbali se mi. Snažila jsem se najít Haldira. Hledala jsem jej co to jen šlo, ale mezi elfy nebyl. Ptala jsem se, ale nikdo neodpovídal. Za to jsem našla někoho naprosto jiného. Legolas. Zastavila jsem se uprostřed kroku a naprosto jsem ztuhla. Neviděla jsem jej tak strašně moc dlouho. Změnil se. Strašně moc. Skoro jsem jej nepoznala...