Život ve stínu (I)

2. kapitola

Takže čauky. Tuto část bych chtěla věnovat duch_vlka protože mě tak trochu inspirovala, ale to poznáte.

  Vlk mě povalil na zem. Sevřela jsem kudlu pevně v ruce. Neměla jsem nejmenší ponětí, co udělám. Nechtěla jsem ho zabít a byla jsem si skoro jistá, že bych to ani nedokázala. Napadlo mě ovšem, že bych ho mohla zranit, aby mě nezabil a zároveň bych tím možná složila zkoušku.
Opatrně jsem ho bodla do nohy. Vlk ucukl a zavyl bolestí. Kulhavě se odplížil na druhou stranu klece. Na znamení protestu a toho, že nic víc ani náhodou neudělám, jsem se otočila na porotce lehce jsem se ušklíbla a nůž jsem odhodila za sebe. V tu chvíli jsem ovšem uslyšela strašlivé zavytí. Hlasitější a bolestnější, než to předchozí.
Vyděšeně jsem pohlédla na místo, kam jsem odhodila nůž. Tohle byl nejstrašlivější omyl mého života. Můj pohled spočinul na nehybném vlčím těle. Z jeho dost viditelných žeber trčel nůž. Vlk strašně krvácel a v jeho očích se zračila ta nesnesitelná bolest, kterou prožíval.
Vytáhla jsem kudlu, ale věděla jsem dobře, že ani tak vlkovi život nezachráním. Rozbrečela jsem se. Pravým upřímným a soucitným pláčem. Nemohla jsem se dívat, jak to bezbranné zvíře umírá. Zavřela jsem oči.
Najednou jsem ucítila něco moc zvláštního. Jako by do mě pronikla nějaká zvláštní síla. Nevím jak to popsat, ale cítila jsem se silnější. Potom jsem oči otevřela. Všechno jsem viděla zprvu trochu rozmazaně, ale pak jsem si na jiný pohled zvykla a všechno bylo dokonalé. Čich a sluch se mi znatelně zlepšily.
Nevěděla jsem, co tohle všechno znamená. Po chvíli si nás vedoucí bojovníci zavolali. Jejich vůdce Blake nám řekl: ,,Vy, co jste svého vlka zabili, jste zkoušku zvládli. Vy ostatní se vraťte do centra. Příští rok si zopakujete ročník. Teď bych rád mluvil s těmi, kteří zkoušku zvládli." Několik dětí se se smutným výrazem odloudalo zpátky k centru. Henry ani Annie mezi nimi nebyli.
Blake začal zase mluvit. ,,Tak jo lidičky. Vy jste vlka zabili a tím jste u zkoušky obstáli. Jsem hrdý, že je vás tolik. Loni takových jako jste vy bylo jen pět. O tom s vámi ale mluvit nechci. Jde o to, že do každého z vás se dostala duše vlka, kterého jste zabili."
Všichni si mezi sebou rozrušeně šeptali. Blake zase spustil: ,,V každém temném bojovníkovi je duše vlka. Tím nás posiluje a zdokonaluje. Máme vlčí smysly a bojové schopnosti. Nikdo o tom nesmí vědět, protože je to po staletí naše tajná zbraň." Annie se ke mně zezadu přikradla a postavila se vedle mě. V jejích očích se zračila čistá hrůza.
„A co když prostě někteří z nás vlčími bojovníky být nechtějí?!" vykřikl Henry a já jsem si všimla, že se mu klepe ruka, kterou drží zdviženou vzhůru. Blake se na něho nevraživě podíval.
„Chceš si hrát na rebela blonďáku?!" zavrčel a pozvedl pistoli, kterou svíral v ruce. Henry polekaně ustoupil a sklopil hlavu. Bylo na něm vidět, že má pořádně nahnáno.
Blake nás poslal zpátky do centra s tím, že o tom nesmíme s nikým mluvit. Vysvětlil nám, že informace o tom, že temní bojovníci v sobě mají vlčí duši je přísně tajná, takže se ji nesmí dozvědět ani studenti v případě, že by neuspěli a museli by se vrátit do civilizace.

O pár dní později jsme já a Annue vyšly z tělocvičny. Právě jsme dvě hodiny zuřivě mlátily do boxovacích pytlů. Jelikož jsme ročník už ukončily a mě zítra čekají patnácté narozeniny, měly jsme spoustu volného času. Nevěnovaly jsme ho ovšem poflakování, jako většina lenochů. Místo toho jsme dřely ještě víc, než kdy dřív.
Díky vlčím schopnostem jsme všichni byli mnohem obratnější silnější a rychlejší. Také jsme měli perfektní čich. Dokázala jsem od sebe přesně rozpoznat pachy každého člověka v táboře. Jen co jsem se ráno probudila, už jsem přesně věděla, co bude k obědu.
Taky jsem měla mnohem větší chuť do pohybu a stejně tak i do boje. Už vím, že když se chci do syta najíst, musím si svůj kus mršiny taky sama urvat.
Všimla jsem si, že narozdíl ode mě Henry vůbec není s novým životem smířený. Od zkoušky se choval úplně jinak. Bylo na něm vidět, že bojuje sám se sebou a nedokáže se rozhodnout, jestli se má vzepřít a ukázat bojovníkům, že to co dělají je špatné, nebo jít se stádem a používat svoje schopnosti.
Rozhodla jsem se, že bych se s ním mohla usmířit. Je to kamarád a evidentně teď prožívá těžké období. Annie jsem si oblíbila, ale společných téma příliš mnoho nemáme. Každá jsme úplně jiná a zajímáme se o jiné věci.
Před tělocvičnou jsem se s Annie rozloučila a vydala jsem se hledat Henryho. O pár minut později jsem procházela temnou uličkou mezi obytnou budovou a výcvikovým střediskem číslo jedna (pro ty nejmaldší) to co jsem uviděla na konci uličky mě překvapilo tak moc, že jsem se nemohla ani hnout.
Stál tam Henry, opřený o zeď a líbal se s Mellanií. Zrzavá dívka z našeho ročníku, která vyniká v boji šavlí. Stála jsem jako přikovaná a nedokázala jsem vydat ani hlásku. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale prostě to nešlo. Cítila jsem jakousi povinnost tu počkat a pak si s Henrym promluvit. Bylo to pro mě neskutečně podivné a zvláštní.
Vždycky jsem byla zvyklá, že je Henry jenom můj. Nikdy jsme k sobě nic víc, než přátelství necítili, ale byli jsme nejlepší kamarádi a to je silnější pouto než láska. Nedokázala jsem si ho představit s někým jiným. Najednou jsem si připadala zrazená a osamocená.
V tu chvíli se od sebe Henry a Mellanie odtrhli. ,,Musíme to udržet v tajnosti. Kdyby někdo věděl, že někoho mám, mohlo by mi to pokazit reputaci." řekla stroze Mellanie. ,,Asi ano, myslím, že přesně tak by to mělo být. Až do konce výcviku pěkně v utajení." usmál se nervózně Henry.
,Tak oni to hodlají tajit, jo?!' pomyslela jsem si. Měla jsem najednou obrovský vztek. Henry mi to bude muset dopodrobna vysvětlit.

Tak je tu další část. Doufám, že se líbila. Co myslíte, že Gabriella udělá? Vyřídí si to s Henrym, nebo bude dělat, že o ničem neví a počká, jak se situace vyvine?