Světlovlasý chlapec stál proti mě na zahradě a chystal se mi zpátky hodit míč.
"Bro, tak na co čekáš?" zavýskl jsem na něj a mé zelené oči ho probodávaly naskrz, jen aby sebou už konečně pohnul.
Místo odpovědi ke mně konečně přiletěla mičuda, kterou jsem spolehlivě chytil a zase se ji chystal hodit vždy se zdržujícímu bratrovi.
Sice by se to do nás neřeklo, ale sem tam rádi vyměníme svůj pokoj s rozehranou videohrou za čerstvý vzduch a basketbalový míč, se kterým si jen házíme tam a sem. Je to... příjemné, uvolňující, alespoň pro mě.
Překvapující bylo, že mi míč hned přiletěl zpátky. Chytil jsem ho a poposkočil, udělal pár kroků a poté hodil míč bratrovi nazpět.
Zafoukal vítr, a mé vlasy, tmavší, než čupřina mého bratra, se rozevlály. Když mi byl míč hozen zpátky, hned po chycení jsem ho na něj znovu odpálil, zaprvé, abych zkontroloval jeho postřeh, a zadruhé, protože mě to prostě baví. Jistěže to nechytl.
"Kam čučíš?" zahalekal jsem na něj s širokým úsměvem na tváři. Brácha sebral míč ze země, s pár kroky se napřáhl a mrštil po mě oranžovou kouli větší silou, než před chvílí já na něj. Míč se ode mě odrazil a odletěl někam dozadu.
"Tohle ti nedaruju, Jeffe!" zasmál jsem se poté, co jsem se otočil a vykročil za míčem.
"Se ukaž!" odvětil můj mladší bratr.
Chytil jsem do rukou míč a rozeběhl se proti Jeffovi, rozpřáhl se a mrštil po něm míč, můj bratr se ale vyhnul, a tak se balón odrazil od země a odkutálel někam do křoví.
"Pro to si dojdeš," poznamenal jsem.
"Ne, ty pro to jdi," pokusil se bratr odporovat.
"Pohni, padej," vybídl jsem ho, přihlížejíc tomu, jak se otáčí a prohrabává se skrz křoví pro míč, za chvíli se mi mezi těmi větvemi ztratil z dohledu. Posadil jsem se na orosenou trávu do tureckého sedu, podepřel si rukou hlavu a druhou jsem si utrhl stéblo a strčil ho mezi své rty.
Jenže mi přišlo, že tam Jeff trávil až moc dlouhou dobu. Po pěti minutách sezení jsem se zvedl na nohy a se zvoláním jeho jména zamířil tam, kam zmizel on.
Prodíral jsem se houštím, větve mě bodaly do těla a hlína mi zalézala do sandálů.
"Brácho?" rozhlédl jsem se. Proč je to tady až tak husté? Vždyť nic- oh shit, támhleto je co?!
Byl to jen okamžik, ale jsem si jistý, že jsem to viděl. Proběhlo tam cosi v černé a bílé barvě. Lekl jsem se a začal svého bratra hledat intenzivněji, a netrvalo to ani dvě minuty a spatřil jsem ho, jak sedí na zemi v suchém, spadaném, kdo ví jak dlouho starém listí. Co nejrychleji jsem se k němu prodral.
"Jeffe? Jsi v poho, kde jsi tak dl-"
Šokovaně jsem se zarazil v půli slova, když ke mě vzhlédl, a nebyl jsem schopný pokračovat dál. Jeho oči se na mě vyděšeně upřely a já si konečně všiml krvavé rány na jeho břiše, pošpiňujíc jeho venkovní oblečení.
"Jeffe!" kleknul jsem si k němu s výkřikem zděšenosti, v očích se mi začínaly hromadit slzy. "Jeffe, co se stalo?"
Neodpověděl. Nezmohl se na jediné slovo, jen se mi opřel svou hlavou s nemizícím, vyplašeným, prázdným výrazem do ramene. Pohladil jsem ho po vlasech.
"Neboj... To bude dobrý... Ale pojď, musíme vypadnout... A to co nejrychlejc... Kdo ti to...?"
Jeff pomaličku zvedal hlavu, jen proto, aby se na mě podíval, aby se mi podíval zpříma do očí. Najednou ale zaostřil někam za mě a zorničky se mu zděšením stáhly. Vylekaně jsem se podíval stejným směrem a pokusil se postavit, abych bratra kdyžtak chránil.
Bylo před čím.
Můj bratr zkoprněle zíral na chlapce vysokého asi jako já, s černočernými vlasy, džíny ve stejné barvě, bílobéžovou mikinou potřísněnou krví a sněhobílým obličejem, na kterém se vyjímal obrovský, krvavý úsměv. Vyjekl jsem, hned mi došlo, kdo způsobil Jeffovi ránu na břiše. Ale dřív, než jsem stihl cokoliv udělat, vyšel neznámý vrah několika kroky ke mně, odstrčil mě od sebe tak, že jsem klopýtl a upadl a pak jen bezmocně sledoval, co dělá zlověstně vyhlížející postava mému bratru.
Slzy mi zabraňovaly v čistém vidění a já se marně pokoušel vstát ze země, moje nohy byly jako z želatiny a třásl jsem se strachy. Zaslechl jsem šílený smích, vycházející z úst osoby, která právě bodla mého bratra nožem do hrudi. Následně jsem přihlížel tomu, jak neznámý přiložil nůž k Jeffově koutku úst a několikrát řízl. Ozval se nechutný zvuk oddělujícího se masa a za chvíli měl můj bratr zpoloviny ten úsměv, jako jeho vrah.
To samé se opakovalo s druhým koutkem, u kterého už jsem musel odvrátit tvář a zase jsem se pokusil zvednout, jenže jsem stále byl tak paralyzovaný...
Hned poté vyzdvihl černovlasý vrah svůj nůž, napřáhl se a prudce jej zabodl přímo do srdce Jeffreyho.
Ozvalo se proražení hrudníku a masa, v ten samý okamžik jsem zaslech to poslední, co jsem od bratra slyšel.
Bolestný výkřik.
"Aaaaaaaah..."
Pak se zabiják otočil na mě a pomalu se přiblížil.
Prudce jsem dýchal, s očima stále zavřenýma, ale i tak se mi neskutečně ulevilo, protože... jsem věděl, že to byl jen sen.
Jenom sen. Noční můra. Nic víc, nemusím mít pak o bratra nebo o sebe strach.
Otevřel jsem oči.
K mé hrůze první věcí, kterou jsem spatřil, byla tvář toho vraha. Teď už jsem v ní poznal svého bratra. Teď už jsem pochopil.
Nechápal jsem, co se to najednou stalo. Proč vypadá Jeff takhle, co měl ten sen znamenat...
Ale čas na zjišťování jsem neměl.
Krátce po otevření očí se můj bratr usmál ještě víc a naklonil svou zohyzděnou hlavu k mému uchu.
"Jdi spát, Liu~..."
Následně se zaleskl v chabém světle z ulice nůž, který mi byl tlačen na hruď. Pokusil jsem se vzepřít, jak jen jsem dokázal, ale jelikož byl útočník nade mnou, opíral se na mě celou svou vahou a ještě mi kolenem tlačil do žaludku... Nebyl jsem schopný ho shodit...
V mysli mi utkvěla poslední slova, která jsem slyšel před tím, než mé vzpírající se ruce slabostí povolily a ostrý nůž bleskově projel mým až příliš intenzivně bijícím srdcem...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahoj. Přilákal vás obrázek? Zajímal vás; vypadalo to dobře? Působil jako něco, co je jako stvořené pro vás?
Jste zvrácené bytosti, které si CP fandom nezaslouží... Mám radost, že jste si to přečetly, fangirls... CP fanfikce nemusí být jenom o shippování, tak se uvědomte.
