Volpina - Liščí Lhářka - ML FanFiction

4. Kapitola

,,Jen jedno rande, víc ti zaručit nemůžu. Pokud půjde, přistoupíš na moje podmínky?"

Tváří se zmateně. ,,Říkala jsi, že jsi do něj blázen, tak proč mi s ním chceš domluvit rande?"

,,Víš, tohle celé není jen kvůli ochraně Paříže. Je to hlavně kvůli tomu, že se cítím provinile. Kvůli tomu, co jsem ti provedla." Sklopím oči k podlaze.

,,Tak teď k tobě cítím úctu rozhodně." prohlásí. ,,Tohle bych já neudělala ani pro největší kamarádku, a my ani kamarádky nejsme."

,,Ale můžeme být." Usměju se na ní.

Oplatí mi úsměv. ,,Co není, může být. Pokud dodržíš svoje slovo, budu ti strašně vděčná. Samozřejmě potom přistoupím na tu dohodu."

,,Spolehni se. Zajdu za ním hned teď. Umím být hodně přesvědčivá." Mrknu na ní.

,,Jo, určitě se dá přesvědčit, když za ním půjdeš ty." Téhle poznámce jsem nerozuměla.

,,Jak to myslíš?"

,,Copak sis nevšimla, jak pokaždé, když s tebou mluví zrudne? Nebo jak o tobě mluví?"

Tohle mě nikdy nenapadlo. ,,No... Ani ne."

Zakroutí hlavou, jako by to bylo očividné.

,,No nic. Za pár minut ti přijdu říct, jaká jsem dohazovačka." Teď se už usmát nedokážu.

,,Hodně štěstí." Zamumlá, protože si všimla mojí nálady.

Zvednu ruku na pozdrav a přitáhnu se jojem na nejbližší střechu. Podívám se směrem k vile Gabriela Agresta, Adrienova otce. Adrienovo okno jasně září do tmy. Je vzhůru, díky bohu. Za chvíli už stojím na jejich střeše. Nechápu, jak jsem ho do toho mohla namočit, jak jsem do toho mohla namočit sebe. Ale je to jedno, protože tohle je správně a nejlépe pro Paříž a já nemůžu dovolit citům, aby u mě zvítězily nad zdravým rozumem. Jenže se našla jedna myšlenka, která mi říkala, že na to jsem měla myslet dřív. Znovu se mi vybavilo to odpoledne v parku. Jen jsem si povzdechla a spustila jsem se k jeho oknům. Seděl před počítačem a díval se na ladyblog. Obrátím oči v sloup. Je snad v tomhle městě někdo, kdo by ty stránky neznal? Zaklepu na rám okna. Okamžitě se otočí. Pohlédnu mu do očí a někoho mi připomene. Oči jako smaragdy... Na to teď není čas!

,,Můžu dál?" zeptám se.

,,Jasně. Nechceš třeba čaj nebo... no, nic jinýho tu snad ani nemám." Usměje se na mě.

,,Dala bych si, děkuju. Alespoň někdo, s kým dnes večer mluvím ví, jak se vítá návštěva."

Zasměje se. ,,Lil... Chci říct, ty jsi dnes ještě s někým mluvila?"

,,Jo, mluvila, s Lilou. Právě kvůli ní jsem za tebou přišla."

,,Aha. A proč teda?"

,,No... Já... jsem tě chtěla o něco požádat." vysypu ze sebe rychle.

,,A o co jde?" Sedne si vedle mě na gauč.

,,No... Víš, jde o jednu takovou službičku, ale neodvažuju se říct, že je malá."

,,Tak to už řekni."

,,Jde o to... Moc by nám to pomohlo, mně i Kocourovi, kdybys to pro mě udělal."

,,Ty se pořád vyhýbáš tomu, abys mi řekla o co opravdu jde. No tak, už to vyklop."

,,Jen mi musíš slíbit, že se nebudeš zlobit."

,,Dobře, slibuju. Jen už to konečně řekni."

Nadechnu se a vydechnu. ,,Dobře. Chci, abys pozval Lilu na rande."

***

Ahoj lidi! Chtěla jsem vám poděkovat za skvělých 225 přečtení a 29 hlasů!!! Moc děkuju!!!