Sedmnáctiletá Amy si žila obyčejný, celkem spokojený život, jako většina jejích vrstevnic. Mámina nová práce jí však náhle vytrhla z její rodné Anglie. Z malého šedého bytečku uprostřed deštivého Londýna se najednou ocitne v obrovském prosvětleném d...
Nechutné, jak dlouho už tu asi ta stará školní houba na tabuli slouží? Možná od počátku naší školy, možná, že i déle.
Z mého velmi záživného dumání o školní houbě mě vytrhl nepříjemě znící hlas naší fyzikářky. ,,Amy Kártnová, už zase nedáváš pozor, to jsem zvědavá jak napíšeš tu zítřejší prověrku!,, trošku ve mě hrklo a došlo mi, že jsem možná předešlé čtyřy hodiny měla dávat pozor, přesto jsem zachvala stále klidný a sebejistý výraz.
Už tolikrát jsem se snažila soustředit na spletitou síť vzorečků na tabuli, ale vždy mě upautalo něco mnohem zajímavějšího, srozumitelnějšího a důležitějšího...jako například plesnivá školní houba na tabuli.
Mmm chápu, asi bychom se měli přesunou do nějaké záživnější chvíle než do zdlouhavé hodiny fyziky. Například do dne, kdy se celý můj dosavadní život převrátil vzhůru nohama.
Jak už jste asi zjistli jmenuju se Amy, Amy Kártnová, jsem obyčejná sedumnáctiletá holka, nijak extrémě hezká, ani chytrá a zamilovaná do hrstky nejmenovaných youtuberů.
Ano, takových jako já běhá po světě spousta, ale já se za každých okolností snažím nechytat davu a jít si zkrátka svou cestou.
Váš osud může samozřejmě spousta věcí narušit, přeměnit a někdy vás i poslat jiným směrem než jste původně chtěli jít. Ale nesmíte zapomenout, že jste to stále vy kdo po té cestě jde. A ano musím zmínit svůj oblíbeny citát: ,,Jdi za svým srdcem, ale nezapomeň s sebou vzít mozek.,,
Dobře dobře, já vím už bylo dost chytrýho kecání...jak je možný, že se vždycky úplně odkloním od toho co jsem původně chtěla říct...napsat, každopádně pojďmě se podívat do dne, kdy....a nebo ne, raději si to přečtěte sami.
--
,,Amy! Amy vstávej!!,, ozval se mamčin pronikavý hlas odněkud z kuchyně.
Pomalu jsem otevřela oči. Nademnou se vypínaly neznámé čistě bílé stěny. Celý pokoj působil jakýmsi prostorným dojmem a ranní sluneční světlo přicházející velkým skleněným oknem rozzářilo bílou barvu pokoje, až jsem musela nachvíli svůj pohled odvrátit.
Pomalu jsem se posadila na posteli, která kromě psacího stolu, otáčecí židle a skříně byla jediná vybalená věc v místnosti. Většinu pokoje momentálně vyplňovaly objemné krabice, ve kterých byla stále zabalena převážná většina všech mích věcí.
,,Cože, to už je tolik?!,, vyskočila jsem energicky z postele. Rychle jsem si natáhla krátké černé tričko, světlé džíny a popadla sluneční brýle a pár náramků ležících poblíž jedné z krabic.
Svižně jsem seběhla schody vedoucí z mého pokoje do prostorného prosluněného obýváku se spoustou oken a velkými skleněnými dveřmi vedoucími na zahradu.
,,Ahoj mami, ahoj tati!,, proběhla jsem narychlo kuchyní a zamířila přímo do koupelny.
,,Ahoj brácha, víš no...zrovna moc nestíhám a potřebuju nachvilku do koupelny, aby se mě v nové škole hned první den nelekli...díky!,, vystrčila jsem bráchu z koupelny a zaklapla dveře, dřív než stačil něco namítnout.
Opláchla jsem se a vyčistila si zuby. ,,Ještě rychle make-up a vlasy...hlavně nerozmat tu zatracenou řasenku.,, stáhla jsem si moje neposlušné vlasy do drdolu a vylítla z koupelny.
,,Za dvě minuty vyrážím zlato, tak jestli chceš svézt do školy tak si pospěš!,, poznamenala klidným hlasem mamka, když jsem zrovna hrabala v ledničce nějakou rychlou snídani.
,,Jasně mami!,, s přesvědčením, že je všechno v pořádku jsem se s jedinou tyčinkou, která byla to poslední co jsme měli ve skřini, vydala směrem k venkovní brance.
Už, už jsem chtěla nasednout do auta, když mi došlo, že mi něco chybí.
,,No jasně, já tam nechala tašku!,, pustila jsem svojí silně nedostačující snídani a rozeběhla se zpátky k domu. Vyběhla jsem schody po třech, přímo do svého pokoje.
Zahrabala jsem na dno jedné z krabic a vytáhla modrý poznámkový blok a po chvilce i tužku, oboje jsem strčila do tašky a spěchala zpátky k autu.
,,O chvilinku později a odjela bych bez tebe!,, dobírala si mě s úsměvem mamka. S pohledem na vzdalující se bílý dům, který mimochodem teď patří celý nám jsem se zamyslela nad tím, co se v předcházejících třech týdnech všechno odehrálo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Začalo to tím, když nám před třemi týdny mámča s ledovým klidem oznámila, že její kamarádka Angee zdědila malou rodinou firmu, zabívající se desingem domů a bytů a potřebovala někoho kdo by s ní do toho šel.
Popravdě nemohla si vybrat nikoho lepšího než mojí mamku, protože mamča vždycky chtěla být designérkou, ale nikdy se jí tenhle sen nepovedlo uskutečnit.
Teď měla obrovskou příležitost, které se jen tak nehodlala vzdát. Jediný malý, nepodstatný detailíček byl, že tahle firmička se nacházela někde na druhé straně polokule a to přímo v Kalifornii.
A tak jsme o dva týdny později opuštěly náš malý, šedý městský byteček uprostřed šedého Londýna a vyráželi do obrovského prosvětleného domu na okraji slunné Kalifornie. Který Angee zdědila zdědila společně se vším ostatním a jelikož stejně nevěděla co s ním, tak nám ho v rámci toho, že mamka bude pracovat ve firmě za banální cenu prodala.
Taťka pracuje z domova, takže se změnou prostředí neměl žádný problém. Můj o čtyři roky starší brácha Stan právě ukončil střední a já?
Já jsem se na mé bývalé střední škole nějak nepohodla s řiditelkou, takže, to pravděpodobně bylo dobře, že jsem se vyklidila.
No nechápu co proti mě měla, možná, že jsme to s tou vodní bitovou v jídelně přecejenom malinko přehnali.
Pravděpodobně jí ani tak nevadil ten bordel, co tam po nás zbyl, jako ledová vodní sprška, kterou jsem jí nechtěně poskytla.
Její do posledního detailu dokonalý outfit, sestrojený z čistě bílé vyžehlené košile, šedivého upraveného saka, sukně padající těsně nad kolena, s otrými černými lodičkami na vyskokých jehlách a celou postavu měla podtrženou ostře červenými krátkými vlasy, septnutými tmavou sponou. Tohle všechno bez jediného smítka v jediném okamžiku spláchla studená vlna.
Od té doby už si mě nepletla ani s Alis, ani s Miou, ani s nikým jiným, jak měla ve zvyku a vždy, když zaslechla moje jméno moc dobře věděla o koho jde.
Ale moje vina to nebyla! Vážně ne, tentokrát jsem v tom byla skoro nevině.
Kdyby do mě Matt tak prudce nestrčil, nemusela bych zakopnout o Lea a upustit ten osudnej kíbl, naplněnej až po okraj ledem....no, ale stejně stálo to za to.
Už teď mi všichni moc chybí...
Naštěstní právě v tu chvíli naše auto zabočilo na příjezdovou cestu k mé nové kalifornské škole, ještě že tak, jinak bych se tam za chvíli asi rozbrečela. ,,Cože, to už jsme tady!?!,,
