Family...

Část bez názvu 27

"Myslím, že by ti neuvěřitelně slušel, ten kontrast k tvé pokožce... Vypadalo by to fenomenálně," přikývla jsem."Změnila ses, jsi jiná lepší, tak stejně i tvoji bratři. Už vás nekomanduje otec, že?" ješitně se na nás usmála."Dost komedie, Katherine! Mám toho tak akorát dost!" prohlásil Stefan, který zatím jen skoro mlčky přihlížel."Stefane, tobě nevadí, že Damon chodí s ní?" podívala se nevraživě, ale stále s nějakou jiskrou v oku na Elenu."Proč by mi to mělo vadit?" podíval se na ní, jako na idiota. Ona se jen krátce zasmála."Myslím, že vaši rodinnou sešlost opustím," prohlásila a pomalu se zvedla ze židle. Nečekala jsem ani chvíli a chytla jí za zápěstí."Tereso, tento bar mám ráda, takže bych ti nedoporučovala, abys tady se mnou vyvolávala nějaký zbytečný boj, při kterém zemřeš! Sice mě nenávidíš, ale stále jsme kamarádky. Nevydržela jsem to, z mých úst se vydralo lehké zavrčení, které mohli postřehnout pouze upíři."Ale, ale... Víš co? Fajn, pojď se mnou ven, popovídáme si!" navnadila mne. Nečekala jsem ani chvíli a zvedla se od stolu."Nikam nejdeš," zahřměli oba dva moji bratři unisono."Jako v roce 1864 na svou malou sestřičku prostě nedokážete dopustit, co? Pokud máte zájem, můžeme jít ven všichni. Jste proti mně slaboučcí, jako mouchy!" upozornila nás. Katherine se otočila a byla na odchodu, já jsem jí následovala, ale ještě jsem se ohlédla ke stolu."Nechoďte za mnou! Prosím, tady to si chci vyřídit sama, navíc je tady Elena!" pohlédla jsem k mojí kamarádce. Ona reagovala tak, že se postavila."Zapomeň!" argumentovala Elena a mířila si to ke mně. Než se však ke mně dostala, já zmizela. Ocitla jsem se před tím barem, kde nebyla ani noha."Pěkné místo, co?" podotkla a rozhlédla se. "Od našeho posledního setkání ses změnila, kdy že to bylo? 1970?" mrkla na mne."Ano, myslím, že ano! Lituju jen jedné věci, že jsem ti před tím věřila, takovou chybu už znovu neudělám!" řekla jsem podrážděně."Ale no ták! Vždyť to byla legrace!" uchechtla se."Katherine, Klaus tě k něčemu potřebuje, nevím k čemu... Moc ráda bych mu tě vydala, ale nechci riskovat, že by se něco mohlo stát Eleně. Raději tě zabiju, možná za to taky zaplatím, ale to je mi celkem jedno. Jsem tady stejně už moc dlouho! Díky tobě," pozvedla jsem jedno obočí. Začínalo se stmívat, nikde ani noha, jen dvě upírky, které mezi sebou mají nevyřízené účty."Terry, vždyť v ruce neudržíš ani tu dřevěnou věc," kroutila hlavou a přitom se smála."Neříkej mi tak!" odsekla jsem."Ale proč? Kdysi jsem ti tak říkat mohla. Poslouchej, nebudeme z toho dělat drama, nechci tě zabít, tedy zatím. Takže řekneš Damonovi a Stefanovi, ať příště neposlouchají naše rozhovory a na to, že jste mne potkali, všichni zapomenete!" Zasmála jsem se jejímu chabému plánu."Vážně si myslíš, že tě teď necháme jít? Katherine, jsme na tebe tři! Nebudeš moc utéct...""A kdo říká, že jsem sama?" poznamenala s jistým úsměvem, který nejde přehlédnout."Jistě," zasmál se Damon a vyšel společně s Elenou a Stefanem z poza budovy. "Koho tentokrát, Katherine? Opět dva bratři, nebo rovnou čtyři?" zamyslel se můj nestarší bratr."Do toho ti naštěstí nic není, Damone, nemusím se ti zpovídat..." šeptla směrem k němu. "Eleno," pověděla jméno své dvojnice a dostala se blíž k ní, to už samozřejmě v zákrytu obou mých bratrů. I já jsem přišla k nim, stála jsem vedle Katherine, měla jsem chuť vypíchnout jí oči, ale nemuselo by to dopadnout dobře. "My dvě si ještě někde v klidu popovídáme..." prohlásila a chtěla zmizet, já jsem ji ale nemohla nechat, nešlo to potom všem! Následovala jsem její stín, ocitla se u jednoho domu, když si všimla, že jsem ji sledovala, pokřiveně se usmála."Věděla jsem, že neodoláš. Chceš jít dál? Promluvíme si...""Já si nechci povídat, Katherine! Rozumíš?! Řeknu Klausovi, kde jsi, Elenu nějak ochráníme, ale ty zemřeš!" štěkla jsem po ní. Neměla jsem nervy, jsem tvrdohlavá, jednám s horkou hlavou, ano, to jsem já! A nemíním na tom nic změnit! Když jsem tady to řekla, vypařila jsem se.Mířila jsem si to do Mystic Falls, jako kulový blesk, byla jsem tam za pár minut. Věděla jsem přesně, kam mám, jako první jít.Chtěla jsem zazvonit, někdo mi otevřel dřív, než jsem se mohla zvonku jenom dotknout. Stál přede mnou muž v kvádru, vypadal celkem autoritativně."Přejete si?" zeptal se mne s úsměvem na rtu."Ano, je tady Klaus?"