Oba tři

zápis první

Nemohla jsem přestat dívat se na ty nové hodinky s Hello kitty, co jsem měla v nějakých vitamínech, které si koupila mladší sestra. Ne protože jsou opravdu cool, ale protože po jedné hodině měli vyvěsit na internet výsledky o přijetí. Věděla jsem, že jsem je pokazila, jak mohla. Ty vaše prášky na nervy moc nezabírají. Měla jsem takový ten knedlík v krku a hodně vysoký tep. Přesto mi v tu chvíli připadal zajímavější Brumbálův pohřeb než tohle. Zajímalo mě to, přesto jsem to nechtěla vědět. Chtěla bych mít dostatek punku, aby mi tohle všechno bylo jedno. Já ale ne, já musím mít budoucnost.

Zazvonil mi telefon a po celé učebně se rozlehla znělka impéria. Byla jsem naštvaná na sebe, na toho kdo mi volá a upřímně jsem byla naštvaná i na impérium. Otočili se na mě oči všech dívek ve třídě, profesor však stále četl noviny. Usoudila jsem, že bude nejlepší to zvednout.

Já: co chceš, Joy?

Joy: jdiseokamžitěpodívatnajejichstránky (nadechla se) užtotamjedělej

Já: koupila jsi tu krabici kapesníků a párty čepičky?

Joy: jdi se podívat

Já: tak koupila nebo ne?

Joy: ano, koupila jsem je.

Položila jsem, měla obojí, mohla jsem se s klidným srdcem podívat. Teda trochu jsem se bála, že mě naši vydědí a budu bydlet na ulici místo toho, abych dělala drahou právničku. Načetla jsem znovu jejich stránky. Nebyl tam ale soubor s výsledky, jen nadpis. Začala jsem zuřivě klikat, aby se mi stránka obnovila. Soubor se ale nenačítal. Nadechnout se mi dalo větší práci než normálně, takže to muselo vypadat celkem groteskně.

Eleanor: tím že do toho budeš mlátit, ničeho nedocílíš.

Já: ty jsi opravdu nikdy nehrála videohry, že ne?

Třískla jsem do toho ještě jednou a tentokrát se soubor objevil. Vítězoslavně jsem se na Noru podívala a rozklikla jej. Hledala jsem číslo 70. Posunovala jsem myší a hledala jej. Přiložila jsem prst na obrazovku a jela po řádku, abych se nespletla. Profesor jakmile viděl, že jezdím prsem po monitor, mě okřiknul.

Přijat(a).

Ano, jsem tam. Na hlavu mi padaly pomyslné konfety a všichni v mé hlavě tleskali. Nemohla jsem uvěřit. Přejela jsem prstem po monitoru, abych se ujistila. Znovu a znovu. Pokaždé, co jsem to udělala znovu, tam nebylo přijat(a), ale nepřijat(a). Profesor, přezdívaný Snape opět vykřikl. Snape kvůli vlasům, jen tak mimochodem.

Snape: Slečno Leeová, můžete laskavě přemístit váš sličný prst z té obrazovky někam jinam?

Mírně jsem kývla hlavou, né moc, aby to nevypadalo, že ho přehnaně poslouchám. Z nějakého důvodu jsem si sedla do tureckého sedu a hleděla na výsledky. Nevzali mě, naši mě vydědí, umřu a bude ze mě rybář. Pořád jsem se dívala a nic se nezměnilo.

Eleanor něco říkala, ale třískla jsem ji po ruce. Měla jsem flow.

Já: nevzali mě.

Ozval se šum. Tak jestli nevzali tebe, tak už opravdu nevím, ozvalo se od někud. Vlastně mě to ani moc nezajímalo. Nezajímalo mě, kolikátá jsem byla. Nezajímalo mě, ani kolik mi chybělo bodů. Do mého přerývaného dýchání se jako siréna ozval zvonek. Vzala jsem tašku a moji prázdnou krabičku kapesníků a rychle odešla z učebny. Bylo mi jedno, kde Eleanor je a jestli bude muset jíst sama. Chtělo se mi moc brečet, jenže všude kolem byli lidi. Byla jsem naštvaná. Učila jsem se věky. Do hlavy se mi začaly vkrádat temné myšlenky jako nezvaní hosté. Přidala jsem do kroku.

Ženský hlas za mnou: Jak jsi dopadla, Jane?

Otočila jsem a viděla jsem profesorku chemie, takovou zmatenější postarší paní, jak se snaží vzít do rukou všechny její věci. Jen jsem rychle zavrtěla hlavou. Ještě na mě zakřičela, že vyjde odvolání, takovým hodně upřímným tonem. Přesto jsem jí nevěřila. Možná věci opravdu zveličuju, jak mi pořád opakujete, ale chybí mi ten punk. Jediné co doopravdy potřebuju, je budoucnost a punk.