Rozhodnutí

Methew (část 2)

Ráno jsem se vzbudila s myšlenkou na Mettyho. Při vzpomínce na jeho úsměv jsem měla super náladu. Řekla jsem si že mu zavolám hned po snídani a domluvíme se jestli by jsme nezašli ven. Když v tu mi zvoní telefon. S úsměvem od ucha k uchu zvedám telefon.
„Dobrè ráno Metty."
„I tobě Margo, doufám že jsem tě neprobudil."
„Ne, už jsem dávno vzhůru, potřebuješ něco?"
„No vlastně jo potřeboval."
Když mi to řekl mobil jsem si přitiskla na hrudník, obličej ponořila do polštáře a zařvala.
Doufala jsem že to nešlo slyšet v mobilu.
Poté jsem se uklidnila a znovu dala telefon k uchu.
„A copak potřebuješ?"
„Tebe."
Když mi to řekl zčervenala jsem a cítila jsem jak se pomalu rozplývám.
„HaHa fakt vtipný Metty."
„To nebyl vtip, rád bych tě zase dneska viděl." trochu posmutným hlasem mi pověděl.
Ještě před chvíli jsem měla v plánu to samè když mi došlo že dnes čas nemám nejdřív v 19:00.

„Tak třeba okolo 19:00?"
Čekala jsem odpověď ale žádnou jsem neslyšela. Po nekonečnè chvíli jsem se odhodlala se zeptat znovu.
„Metty? Tak co stíháš to okolo 19:00 dneska?"
Čekala jsem jakoukoliv odpověď ale tuhle vážně ne.
„Ahoj Margo."
Bylo to to poslední co jsem slyšela. Potè jsem se akorát nechápavě zadívala na mobil. Z krásnèho rána se během minuty stalo příšernè ráno. Naštvaná jsem si šla pro cigarety, kterè jsem měla v mikině. Přehodila jsen přes sebe mikinu a šla na balkón. Sedla jsem si na zem a zapálila. Byla jsem nervní v hlavě se mi přeháněla jedna myšlenku přes druhou. Najednou slyším jemnè ťukání na balkonovè dveře. Stoupnu si poupravím se a výjdu. Kdo jiný na mě ťukal než babča.
„Margo někdo za tebou přišel."
Bylo fajn že mi zase babča řekla mým jmènem. Jinak ho vždy zformuluje jinak například 'Mar'. „Řekni že ještě spím."
Když jsem uslyšela zavření dveří mohla jsem si konecně zajít na záchod.

Methew
'Je už taky Margo vzhůru nebo je už dávno někde venku?' Moje první myšlenka potom vo se ptobudím do novèho dne. Popadnu mobil do ruky, najíždím do kontaktů a volám ji.
Když mi to konečně zvedne doufám že si dnes na mě udělá čas. Když se mě zeptala co potřebuji vyhrkl jsem ze sebe že potřebuji ji, dřív než jsem se vůbec nad tím zamyslel. Doufal jsem že ji to nějak neurazilo.
Okolo 19:00? To mám čekat do 19:00 než bude mít na mě čas, tak dlouho mám čekat než ji uvidím? Tak to tedy ne. Rychlosti světla jsem vyletěl z postele a natahoval na sebe uplejší černè tričko do vèčka a rifle. Venku jsem nasedl do auta a jel za ní a za jízdy jsem si vlastně uvědomil že neznám její příjmení. Vždycky se musí prostě objevit menší háček. Takže to dopadlo tak že jsem zazvonil na první zvonek čekal jsem že se ozve hlas ale nic pouze mi někdo otevřel vchodovè dveře. V tom mě napadne 'fantastický' nápad. Projdu všechny patra, zaklrpu na každè dveře a budu hledat Margo.
1 patro nic, 2 patro takè nic, 3 patro jak jinak než nic, ve 4 patře jsem začal pochybovat jestli jsem vůbec ve správnèm baráku, 5 patro a já už bez síly klepu na poslední dveře. Otevře malá postarší paní vypadající tak na 50let, s pohledem co tu pohledávám. „Dobrý den je doma Margot?" v duchu se začínám modlit ať už to jsou ty správnè dveře.