Broken [CZ - Luke Hemmings]

23.

Ráno mě probudilo hlasité zabouchnutí dveří. Lenivě jsem otevřela obě oči a párkrát zamrkala. Z boku se na mě tlačilo horké Lukovo tělo, na kterém jsem měla položenou ruku. Celá zmatená jsem se pomalu posadila a rozhlížela se kolem sebe.

To s těmi dveřmi se mi muselo zdát, protože kdo by tady zabouchával dveře kromě Luka, který právě vedle mě spal? Musel to být sen. Taťka se ještě nevrátil, že ne?

Na chvíli jsem se zaposlouchala, a když jsem neslyšela žádný pohyb ani žádný další zvuk, položila jsem se zpátky na záda a natlačila se na Luka. Podle přítmí v pokoji, jsme ještě nemuseli vstávat do školy.

Jenže pak jsem uslyšela kroky v bytě a znovu jsem se rychle posadila.

"Luku, Luku, vstávej," pošeptala jsem a začala do kluka vedle sebe strkat. Jenže on se jako naschvál ani nepohnul. Povzdechla jsem si a zkusila to znovu. "Luku, vstávej, někdo tady je a mám pocit, že to je můj taťka," pronesla jsem a navíc ho trochu bouchla. Nastražila jsem uši a uslyšela si někoho odkašlat. Jo, byl to můj taťka.

"Cože?" pronesl chraplavým hlasem Luke a otočil se na druhý bok. Zachumlal se víc do deky, do které byl přikrytý a spal dál. Já už jsem byla úplně probuzená. Začala jsem propadat panice.

"Luku, ježiši, můj taťka je tady! Musíš se schovat!" řekla jsem naštvaně, ale zároveň se snažila šeptat, aby sem otec hned nepřišel. Měla jsem otevřené dveře dokořán. Musel mě slyšet, i kdyby nechtěl, takže to stejně už bylo jedno.

"Nech mě spát," vydechl Luke a dál se k tomu nevyjadřoval. Já jsem se rozzuřila, nastavila nohy a s co největší silou do něj strčila, aby spadl z postele. Povedlo se mi to. Sletěl jako hruška. Udělalo to obrovský hluk, ale to bych pořád mohla nějak vysvětlit, kdyby se Luke stihl schovat.

"Okamžitě se běž někam schovat!" rozkázala jsem, když jsem se na něj z postele podívala, jak se pomalu sbíral na nohy. Ve tváři měl zmatený výraz.

"Opravdu jsi mě teď shodila z postele?" zeptal se šeptem a přitom kroutil nevěřícně hlavou.

"Jo," přikývla jsem. Musela jsem se kousnout do spodního rtu, abych se nerozesmála. "A teď se jdi schovat."

"Ale kam?" zaskučel.

"Třeba pod postel, ale dělej!" řekla jsem a on mě poslechl. Kdyby se zrovna neprobudil, měl by milion keců, ale takhle to udělal, aniž by vyslovil hlásku. Znovu jsem nastražila uši a snažila se zaslechnout, kde zrovna taťka je.

Slyšela jsem jeho kroky, jak chodí tam a zpátky. Musel být z něčeho nervózní, protože tohle dělával vždycky, když byl z něčeho nesvůj. Ale co se mu dělo? Bál se mě, že budu zuřit? Protože já budu zuřit. To, že si jen tak odjel na tak dlouho beze mě, mě namíchlo.

Anebo...co když viděl Lukovy boty? Panebože! Lukovy boty!

Vytřeštila oči a začala se zvedat z postele. Měla bych za ním jít a nějak mu to vysvětlit. Ale co bych mu měla vysvětlovat? Měla jsem tady kluka! Sice jsme spolu nic nedělali, ale vysvětlili byste to svému otci? Pochybuju.

Pak jsem ale slyšela tři pořádné rány do hlavních dveří. Jak jsem to mohla slyšet? No...náš byt byl malinký a můj pokoj nebyl vůbec daleko od chodbičky s botníkem, takže jsem to slyšela úplně zřetelně. Nakrčila jsem nechápavě čelo a vyčkávala.

Pak jsem uslyšela něco, co mi naprosto vyrazilo dech...

"Sandy, broučku, nebouchej tak do toho. Vzbudíš ji," pronesl můj otec dostatečně nahlas, abych to slyšela i já. A určitě i Luke, který se právě bouchl do hlavy pod mou postelí. Můj taťka musel být hluchý. Nechápu, v jakém světě, neslyšel naše krátké dohadování s Lukem, nebo jak spadl z postele. Ale teď mě trápilo úplně něco jiného...