KVĚTINOVÝ DÉŠŤ

KVĚTINOVÝ DÉŠT

Našel jsem tuhle mojí asi 10 let starou věc, tak jsem si řekl, že se o to s Vámi podělím, budu rád za Vaše názory...

V jednom městě žil jeden kluk a jedna holka. Byli naprosto rozdílní a neměli téměř nic společného. Jediné co měli společné, byla jejich škola. On byl o rok starší a do té doby se potkávali maximálně na chodbě, ale ani jeden z nich o tom druhém dosud nevěděl. Mohlo to takhle zůstat navždy, ale nezůstalo. Na jaře, když začali na stromech růst voňavé květy, se tihle dva do sebe osudově zamilovali. Jednoho dne zazvonilo na hodinu dříve než mělo a oba se tak rychle rozeběhli do svých tříd, ovšem každý z jiné strany a přesně uprostřed nich byl roh, za který nikdo neviděl. S vědomím pozdního příchodu oba běželi jak o život, až se v místě rohu setkali. Srazili se a oba spadli na zem. V tom jednom jediném záblesku se do sebe zamilovali. Když vstali, podívali se navzájem do očí a v té chvíli oba věděli, že to co se před chvílí na rohu srazilo nebyli oni dva, ale byla to láska. Prožili spolu krásných 23 měsíců, ve kterých ani jeden z nich nezapochyboval o lásce toho druhého, tedy až do dne, kdy kluk dělal maturitu. Květy na stromech už rozkvetli do své krásy a těm dvěma ke štěstí nechybělo zhola nic pozemského. V den, kdy kluk dělal maturitu, čekala na něho holka před školou. Nemohla se dočkat až ho zase políbí a řeknu mu, že ho má ráda. Během toho čekání se obloha zbarvila do černa a začalo pršet. Holka však nezmokla, seděla pod přístřeškem autobusové zastávky, která byla hned naproti škole. Dešťové kapky máčely i květy na stromech, které tak provoněly celý déšť kolem ní. Zdálo se, že z nebe neprší déšť, ale voňavé květy stromů. V jeden okamžik holka uviděla kluka, jak vychází ze školy a tak se za ním chtěla rozběhnout, ale v tom okamžiku jí srazilo projíždějící auto, které jí přes hustý déšť nevidělo. Kluk ihned běžel k ní, ale to poslední co holka stačila říct bylo: „Ten déšť tak krásně voní" a pak umřela klukovi v náručí. Kluk se několikrát pokusil o sebevraždu, ale vždy měl velké štěstí a přežil. Nakonec si uvědomil, že by holka určitě nechtěla aby umřel a tak nechal všech pokusů zabít se. Kluka smrt holky poznamenala natolik, že každý den chodil sypat na přechod květy ze stromů. Dělal to každý rok po celé jaro, až do konce svého života. Když začalo pršet, stoupnul si uprostřed přechodu a dával pozor, aby auto nikoho dalšího nesrazilo. Pokaždé když se z nebe spustil déšť, tak on tam stál a zastavoval auta. Při dešti kluk plakal a myslel na holku kterou tak moc miloval. Díky dešti však nikdo jeho slzy neviděl a tak si ostatní mysleli, že je to jen blázen, co rád mokne v dešti a zastavuje auta. Možná že se kluk opravdu zbláznil a květy na přechod sypal jen proto, že holka měla tu vůni tak moc ráda. Pokaždé když kluk stál na přechodu a staral se o bezpečí druhých, déšť voněl květy ze stromů a to mu vždycky připomnělo, jak moc je v obyčejném životě obyčejných lidí důležitá láska. Kluk si pak po zbytek svého života přál vrátit čas před okamžik, kdy se setkali a zabránit tomu, aby na něho holka v den maturity čekala před školou. Když kluk za spoustu let umíral, vzpomněl si právě na ten okamžik jejich setkání. Venku bylo jaro a na stromech byly květy. Když kluk umřel, tak nešel do nebe ani do pekla. Ocitl se právě v tom okamžiku, do kterého se chtěl celý svůj život vrátit a změnit ho. Když proti sobě oba vzájemně běželi, tak kluk se těsně před rohem zastavil a holka kolem něho jen proběhla. On se jen za ní ohlédl a řekl: „Buď šťastná !". Oni dva se tak do sebe nikdy nezamilovali a holka tak žila po celý svůj život šťastně s někým jiným po boku. Kluk toho ale nikdy nezalitoval. Byl šťastný z toho, že holka mohla mít nadále každé jaro radost z voňavého deště. Snad se tedy každý z nás po své smrti vrátí právě do toho okamžiku, který si přál celý život změnit...