Samotářka

Buď a nebo

Po mém rozhovoru s Mistrem jsem si vzala taxíka a nechala se odvést k motelu, v kterém jsem měla pronajatý pokoj. Nebyl nic moc a navíc se nacházel na konci města, takže mi plně vyhovoval. I když by mohl být o něco lépe zařízený, ale na to si člověk zvykne.

Taxík zastavil u motelu obdélníkového tvaru s několika pokoji. Většina byla neobydlených, ale to mi nevadilo. Zaplatila jsem řidiči a vystoupila z auta. Bylo mi jasné, že po tom incidentu v uličce budu mít na krku zase nějaké lovce od Řádu, a proto jsem musela co nejdřív zmizet pryč.

Vydala jsem se ke kovovému schodišti, po kterém jsem vyšla nahoru a zamířila rovnou do mého pronajatého pokoje. Odemkla jsem dveře od něj a vešla dovnitř. Rozsvítila jsem světlo, které osvětlovalo postel pro jednoho, jednu skříň a stůl s židlí. Nic moc, ale mě to stačilo. Vytáhla jsem zpod postele tašku a meč schovaný pod matrací. Co se týkalo skrýší byla jsem v nich přeborník. Přešla jsem ke skříni a začala skládat věci do tašky včetně meče. Naštěstí jsem jich moc neměla, takže během chvíle byla taška plná. Popadla jsem svoji tašku do ruky a chystala se vyjít hlavními dveřmi k mojí motorce, ale u dveří jsem se zastavila.

„Je to pokoj dvacet sedm. Hlavně potichu, abychom ji nevylekali a pak musíme být rychlí," ozval se za dveřmi mužský hlas. To ty chlapy tak přitahuji nebo co. Ať to byl kdokoliv, tak jsem na něj rozhodně neměla náladu. Přešla jsem rychle k oknu, vyhodila z něj tašku a pak z něj vyskočila sama.

Dopadnout bezpečně na zem pro mě už nebyl žádný problém, protože jsem to dělala docela často i z větší výšky. Popadla jsem tašku a šla podél budovy. Potom jsem zahnula, abych budovu obešla a dostala se pokud možno nepozorovatelně ke svojí motorce. Vykoukla jsem zpoza rohu a zjistila, že se ke mně blíží mladý pár. Neviděla jsem v jejich rukách žádné zbraně, ale určitě je měli někde schované. Na rukách vykukujících pod rukávem bundy jsem zahlédla tetování, které měli pouze nováčci u lovců. To znamená, že tihle teprve skládají zkoušky, takže to byli zelenáči. Ti se dají lehce přechytračit.

Ucouvla jsem zpátky do stínu rohu a otočila se v představě, že bych se schovala v nedalekém lese, dokud nezmizí, ale moje plány byly opět překaženy. Naproti mně stáli dva chlapci, kteří byli dvojčata. Jenže tihle již svírali v rukách meč. Plány se holt mění.

„Jste ta jež se přezdívá Samotářka?" zeptalo se jedno z dvojčat. Přejela jsem je pohledem. Měli na sobě typický černý kostým tvořený z kalhot, trička a bundy. I lovci už ztratili smysl pro módu. Kam ten svět jenom spěje.

„Kdo se ptá?" odvětila jsem mu a pustila svoji tašku na zem. Slyšela jsem, jak kluk s dívkou vyšli zpoza rohu a stáli mi teď za zády. Jak to tak vypadalo byly jenom čtyři a ještě k tomu nezkušení nováčci. Tak tohle bude hračka, i když jsem stále oslabená. Budu si muset brzo zajít do baru, kde si dám pořádnou rundu krve, abych se znovu posilnila.

„Řád si žádá váš návrat a zvolení svého nástupce," řeklo druhé z dvojčat a já se musela usmát. Tak Řád posílá tyhle děti jako misionáře, aby mě přivedli zpátky. Ti teda padají taky pěkně pod svou úroveň.

„Tak vyřiďte Řádu, že na něj kašlu a svého nástupce si zvolím až já budu chtít. A nyní pokud dovolíte mám něco v plánu, takže si půjdu zase po svých stejně jako vy." Popadla jsem ze země svoje věci a otočila se směrem k parkovišti. Dívka vystoupila vpřed a vytáhla zpoza bundy pistoli, v které měla určitě dřevěné kulky jako já. To se nám to pěkně vyvíjí. Pokud měla dobrou mušku ve střílení byla jsem nahraná.

„Máme nařízené vás přivést buď po dobrém nebo po zlém. Tak co si vyberete?" zeptala se mě výhružně dívka. Chlapec se ke mně začal přibližovat a stejně tak i dvojčata. Chcete si hrát děti? Dobře, tak si budeme hrát.