Sladký internátní život

Část 13

Karina

„Co to čteš, Elis?" Zeptala se sestra.

Dnešní večerní klid se vede v naprosté pohodě. Já i Zita se věnujeme kresbě, Elis si předčítá v nějakém časopise o náboženství a Michaela je někde venku. Nejspíš se zase opíjí.

„Nějakou bajku," uchichtla se.

„Cože? Vždyť to je článek o bibli. Alespoň jsem to viděla na titulku, ne?" zarazila mě.

„Jo... O bibli to je. Nějaký výňatky a povídání k tomu. Mají to podaný zajímavým způsobem."

„Potom to teda není bajka," zasmála jsem se.

„Ale jo, je. Jinak by tam přeci nebyl mluvící had, ne?"

Já i sestra jsme dostaly záchvat smíchu. Až si z toho překvapivého vtípku Zita zkazila výkres obrovským čmárnutím.

„No jo," pokračuje Eliška relativně klidně. „taky jsem se tomu divila."

„Ty kozo, to nemůžeš počkat se srandou, až to dodělám?" Chechtá se Zita a hodila po Elis polštářkem.

„Chchacha, to já ale nedokážu, chacha, vždyť to víš, hihi."

„Bláznivko, co já s tím teď?" Sestra neví, jestli se má dříve smát naší spolubydlící, nebo se vztekat, že zkazila domácí úkol.

„Coby? Vygumuj to, vždyť to není tak velké."

„Myslíš tuhle čáru vyrytou přes půl čtvrtky?"

„Aha, no," zahihňala se a udělala nevinné oči, jimiž se omlouvá. „Tak si zagumuješ víc, no."

„Ty jsi praštěná, nejsme na základní škole. U nás gumování dávno neexistuje. Musím to celý udělat znova."

„Tak to vidíš, možná kdyby ten had tenkrát tolik nekecal, tak jsme pořád v ráji a ty by si nemusela předělávat to...," natáhla se, aby pořádně viděla, co to vlastně konkrétně vytváříme, „prostě to, co kreslíš," ale nejspíš nic nevykoukala.

Martin

„A jak tě to napadlo? Jít na tuhle školu?" Ptá se mě další z černých krásek, se kterou mám tu čest „Baví tě to?" Přilepila se na mě jako pijavka. Po chvilce vysedávání na baru jsme zvedli kotvy a vyrazili ven. Nejspíš půjdeme na internát.

„Dodnes nevím proč," protože jsem dobrovolně chtěl někde získat disciplínu? Možná, ale v žádném případě se tak nestalo.

„A baví tě to teda?" chechtá se. Popravdě vůbec nechápu čemu. Je jako zkouřená.

„Ujde to, není to nejhorší," celkově škola nebaví snad nikoho, tak to neřeším.

Já mohu děkovat bohu, že většinu výkladu chápu a k tomu se stíhám věnovat i Anetě. Učit se skoro nemusím a mé známky přesto nejsou vůbec špatné.

„A teď se uklidni," krotím ji, jelikož jsme došli k internátu a já nehodlám nadýchávat a mít průšvih ještě za to, že jsem opil prvačku.

„Tak tady máte pokoj?" Ptá se mě před našimi dveřmi.

„Jo, doufám, že tam nebude ten vůl," zabral jsem na kliku, „bezva," zhodnotil jsem, když dveře nešly otevřít.

„Kolik vás tam je?"

„Čtyři. Tři normální a jeden blbec."

Zasmála se, „to je skoro jak u nás. Jen opačně. Já jsem tam jediná, která myslí normálním způsobem a ty ostatní se chovají hůř jak v páté třídě. Máte to tu hezký," zhodnotila náš pokoj, kterému Aubrechtová říká prasečí doupě. Což vypovídá ostatně inteligenci naší vychovatelky, protože prasata jsou z chlíva, ne z doupěte. „Takový domácí, pěkně zabydlený. Pěkný kalhoty. Ty jsou tvoje?" Mrkla na mé džíny přehozené přes opěradlo židle.

„Jo," přistoupil jsem k ní zezadu, odstranil její dlouhé vlasy z ramen a upravil v jediný nekonečný černý proud. Políbil jsem ji na krk.

„Ty jsi strašně pěknej, víš to?" Otočila se, položila mi ruce na ramena a políbila mě, „fakt," sápe se mi po pásku.

„Hm, ty taky," hledím na ni s vážností. Popadl jsem ji a přehodil na postel. Ani se nestačila pořádně leknout.

Hledí na mě kakaovýma očima s Ďábelským odleskem, kouše si rty, které čekají na mé polibky. A to čekání se jí vyplatilo. Získává je v zápětí.

„To si děláš srandu? Běž si to laskavě dělat jinam!" Slyším za sebou povědomý hlas. První leden. To jedině on dokáže pokazit, co jen jde.

„Hej, co je?" Vyjekla Miška, které na obličeji přistál nějaký Lednův kus hadru.

„Co to po ní házíš, vole?" aby nás rozdělil, to je mi jasné. Závidí, jak jinak. „Sám nemáš na pořádnou holku, tak proto si tu hraješ na anti-amora? Nebo ti jen normálně hrabe?"

„To jsem nehodil po ní, ale po tobě. Co mě na tom štve, je to, že to děláš tady. Chápu, že si pan Casanova potřebuje neustále něco dokazovat, ale já na to nehodlám koukat. Voď si holky jinam, než do tohoto pokoje. Tady není bordel."

Michaela vypadá značně nakvašeně.

„Ty se fakt neumíš chovat. Já se nedivím, že tě žádná nechce," podíval jsem se na něho arogantním pohledem a dopnul si pásek.

„Ty mě už neštvi," cosi mě odrazilo jako hopík směrem na postel. Vzhlédl jsem nahoru k Lednovi, který do mě nečekaně strčil. „Vole," okorunoval jsem ho.

Miška se stáhla do rohu postele k mému polštáři nafouklá jako malé trucující dítě. Nebo holka, která nedostala, co chtěla.

Vstal jsem a první co vidím je opět jeho vražedný pohled. Jiný ani neumí. Svému jménu dělá čest, to se musí nechat. Je stejně otravný jako kocovina na Nový rok. Jeho první pokus o kopanec nevyšel. Tak tedy jedna nula pro mě, protože jsem ho svalil na zem tím nejjednodušším chvatem, co existuje. Měl ještě štěstí, že si nedal ránu do hlavy o jeho vlastní postel. Možná je to spíš můj zdar, protože potom by se vina jistě opět svalila na mě. Ale padat se za ty roky výcviku na vojenské škole naučil. Ruce jsem mu skoro přibil k zemi.

„Koukám, tobě se prostě líbí dominantní pozice nahoře," Michaela si neodpustila trapnou poznámku. Ta holka je normální pubertální dylinka.

Je celkem těžké takhle Ledna udržet, je podstatně silnější než já. Ale zato mnohem méně obratný.

„Ty jsi totální vůl. Já z tohohle intru brzo odejdu, neboj. Ale budu se mít dobře. Budu žít jako člověk, mít si svoje holky, svůj chlívek a nikdo mi do toho nebude kecat. A budu na tebe myslet. Jak si tu hniješ."

„Je mi to jasný, utopíš se tam ve svých keších," už se ani nesnaží vymanit z mého držení a jen poslouchá, co mu říkám.

„Jo, přesně tak."

„Co ti to dává? Nic, jen takovýhle slepice. Svezou se na motorce, pochlubí se kamarádkám a zase ti zamávají na rozloučenou."

„Slepice?" Zopakovala Michaela pohoršeným tónem. I když v jejím případě se Leden asi nemýlí. Krásná, ale vymáslená.

„Ty jsi totální tupec," pustil jsem ho.

On se totiž plete, až to není pěkné, ale nechci se tu s ním hádat. Nemám za potřebí si tu hájit zbytky svojí cti před pitomcem a husou. Jistě, že po mě holky letí díky penězům, tomu jak vypadám a podobným povrchnostem, ale kdo by nebral to, co mu skáče samo pod nos? Jen blbec. Ale není pravda, že se mi to tolik líbí nebo bych si to extrémně užíval a už vůbec ne, že bych to vyhledával. Prostě je to jediné, co mám. Sám od sebe holky nebalím. Když ano, tak jiné než je tato. A že bych nějakou z nich vozil na svém Ducati? No tak to je jeden z největších výplodů Lednovy fantazie. Jen hrstka se jich na ní projela. Na to mám svoji motorku moc rád, než abych na ní posadil kdejakou couru.

--------------------

Tak kdo nakonec Martina sbalí? A zaslouží si tak namyšlený kluk nějakou slečnu?
Kdy si přejete další díl?