Cranium

01. Začátek konce

Žijeme v prázdném světě. V době plné strachu a zmatku, kde jediným světlým bodem jsou zbytky naděje. Víra. Víra v sebe samého, či, jak to bylo v mém případě, víra v boha. Nědělní kázání mi přinášejí stejnou úlevu, jako alkoholikovi jeho láhev. Troufám si říct, že jsem šťastný. Mám práci, celkem klidný život, malý byt kousek od centra a krásnou milující přítelkyni.

Narodil jsem se ateistům. Pro mé rodiče byl Bůh sprosté slovo, jít na mši něco nepředstavitelného. Svatý jim nebyl ani slib daný v kostele, což dokázali pár let po mém narození. Nedokázal jsem jejich rozvod pochopit a jako menší jsem se je stále snažil dát dohromady. Ještě víc je to rozhádalo, protože se začali vzájemně obviňovat, kdo z nich má na svědomí moje obrácení k víře.

Mohl jsem být asi na kraji puberty, když jsem se rozhodl i přes zákaz rodičů chodit do kostela. Potají jsem četl bibli koupenou v antikvariátu na rohu ulice a hledal v ní střípky naděje. Na mši jsem vždy stál úplně vzadu, aby mě nikdo nemohl zpozorovat a říct to našim. Byl jsem tichou součástí a pomalu splýval se zdí. Farář si mě všiml, ale nikdy mi nic neřekl a měřil si mne zkoumavým pohledem. Nemohu se mu divit, znal naši rodinu velmi dobře. Věděl, co jsem zač.

Ani vlastně nevím, co mě zrovna k této cestě inspirovalo. Možná babička, která mi v dětství četla příběhy z bible. Nebo také rodiče spolužáků, kteří své děti pravidelně brali na nedělní kázání.

Zlom nastal, když jsem se rozhodl přijmout křest. Tátovi jsem to pro jistotu zatajil úplně a jakmile se to dozvěděla máma, měl jsem průšvih. Dostal jsem domácí vězení a snad nekonečnou přednášku o tom, že víra mi k ničemu nebude, že bůh neexistuje a že jen ztrácím čas. Nedokázal jsem pochopit, proč je tak razantně proti a později v noci jsem to obrečel. Ale i přes veškeré zákazy jsem nakonec zašel za místním knězem. Bál jsem se. Že to zjistí naši, že mě farář odmítne.

Zaklepat na dveře fary si vyžádalo veškerou mou odvahu. Po chvíli, která se mi zdála jako věčnost, vyšel důstojný muž v dlouhé černé kutně. Znal mě a já znal ho, i když jen od vidění, kdy si mě měřil pohledem snad při každé mši. Usmál se.

„Ale ale, copak bys rád?" zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.

„Já..." Snažil jsem se mluvit klidným hlasem. „Já bych se chtěl nechat pokřtít."

Farář se na mě pátravě podíval, očekávaje nějaký vtípek. Můj žaludek byl jako na vodě a třásl jsem se jako osika. Věděl jsem, že mi zrovna moc nevěří.

„Rodiče o tom ví?"

Pokrčil jsem rameny a sklopil hlavu. Neměl jsem sílu se mu podívat do očí, bylo mi jasné, že stačí jediný pohled a rozbrečím se mu tam jak mimino. Bál jsem se, že mě pošle pryč. Že jen zabouchne vrata fary a tím mi i zavře cestu k Bohu.

Farář si při pohledu na mě povzdechnul. „Tak pojď, nějak to vyřešíme," řekl vlídně a rukou pokynul, ať jdu dál.

V chladném přístřeší fary bylo útulno a připadal jsem si tam víc doma než v domě, kde jsem bydlel. Kněz sledoval mé zaujetí a nevěřícně kroutil hlavou. Posadil se k dřevěnému stolu a kývl směrem ke mně. Ustrašeně jsem si sedl naproti něj.

„Neřeknete to našim, že ne?" Hlas se mi stále chvěl strachy.

„Neboj Lukáši, bude to naše tajemství. Ale budeme muset vyřešit pár věcí..."

O týden později jsem byl pokřtěn. Sešli jsme se v kostele pozdě odpoledne, kdy byla máma v práci. Kmotrou mi byla družinářka ze školy, které jsem se jako jedné z mála svěřoval. Vzrušeně jsem se chvěl, bylo to jako splněný sen. Složil jsem slib, nadšeně opakoval slova po knězi. Byl to trochu legrační pocit, slova zněla jak latinské zaklínadlo a lechtala v krku, zatímco mě svěcená voda příjemně chladila na kůži. Přijal jsem i druhé jméno. Ondřej. Lukáš Ondřej Klíma. Připadal jsem si jako v nebi.

Od té doby jsem se snažil zúčastnit mší ještě pravidelněji, chodil jsem ke zpovědi a každý večer se modlil. Děkoval jsem za možnost být s Bohem a prosil za rodiče, aby se jim dostalo odpuštění. Mé „Svaté nebe" se ale změnilo v peklo v té chvíli, kdy si mě mámina dobrá kamarádka všimla na mši. A bylo zle.

Samozřejmě to ihned řekla mámě, doma byl okamžitě řev. Než jsem stihl přijít domů, prohledala mi pokoj a vyházela mi ven všechny knížky, které mi farář věnoval. Zbavila se i mého růženínu, který jsem měl schovaný pod polštářem, tudíž jediné, co mi zbylo, byl maličký kancionál, ukrytý pod uvolněnou parketou pod postelí.

Když jsem to viděl, cítil jsem, jak se slzy nezadržitelně derou na povrch. Chtělo se mi křičet, chtěl jsem propadnout zoufalství. Dokázat jí, že mi vůbec nerozumí. Že mě stejně nemá ráda, tak proč se mi snaží ovládat život, proč si hrát na rodinku. Byl jsem jako tlakový hrnec krátce před výbuchem. Aspoň jsem to tak cítil. Ve skutečnosti jsem totiž jen mlčky stál a upřeně ji pozoroval skleněným pohledem, zatímco se mě ptala, co k čertu blázním.

Fuj. K čertu. Oklepal jsem se.

Nechápal jsem ji, ona nechápala mě. Já měl za to, že je s pomocí Boha dokážu dát s tátou zase dohromady. Ona viděla jen slib, který před ním dala a tím se připoutala k tomu plešatému idiotovi, jak často tátu oslovovala. Tak strašně moc jsem chtěl zase zpátky normální rodinu, společné večeře a strávené víkendy u známých. Ale bylo to pryč, i když jsem se s tím nechtěl smířit.

Od toho dne jsem měl permanentní zaracha, mamka o náboženství nechtěla ani slyšet. Po škole jsem musela ihned domů, hlídala si mě, dokonce si byla promluvit s farářem. Bylo to nefér, nechápal jsem, proč se tak zásadně proti. A nejspíš jsem ani neměl chápat.

Chtěl jsem pryč. Utéct někam hodně daleko, kde na mě máma a její zákazy nebudou moct dosáhnout. Kde budu volný. Doma jsem se cítil jako v kleci a bylo to den ode dne horší. To mě přimělo se přihlásit na internátní školu na druhé straně republiky. Když jsem jí to oznámil, v podstatě ani nebyla proti. Netušil jsem proč, ale někde v žaludku jsem cítil, že je vlastně ráda, že se mě zbaví. To bolelo.

Na internátě jsem konečně zažil svobodu, ačkoli si ostatní spolubydlící stěžovali, že je to jak vězení. Já byl konečně volný. Našel jsem nejbližší kostel a chodil na mše. Brzy jsem se spřátelil s místním knězem a při zpovědi jsem mu vylíčil své dětství. Brával mě s sebou na faru, pomáhal jsem mu pořádat farní setkání a akce pro děti. Najednou jsem si připadal užitečný, konečně mě někdo potřeboval nebo pochválil. A co víc, viděl jsem v něm tátu. Konečně na mě byl někdo hrdý, když se mi něco povedlo, konečně jsem cítil podporu v tom, co mě baví. Jako by kousek skládačky zapadl na svoje místo.

Roky na škole pro mě byly vysvobozením a miloval jsem je, domů jsem jezdil málokdy. Oprat si prádlo jsem měl možnost na faře, dokázal jsem se o sebe postarat sám, takže domů mě vlastně nic netáhlo. Asi jednou do měsíce jsem tam zajel, ale v podstatě jen z principu. Stejně jsem se tam necítil dobře.

Po střední jsem zamířil na univerzitu, abych si ještě trochu víc rozšířil obzory. Zvolil jsem si teologii. Trávil jsem spoustu času na faře, nebo v univerzitní knihovně. Tam jsem taky potkal Sáru, mladou studentku medicíny, která tam bývala na brigádě. Vždycky mi připadala jako anděl mezi těmi regály zaprášených knih. Párkrát jsme spolu i mluvili, ale vždy jen o knihách nebo o tom, kdy mi vyprší výpůjčka. Trvalo mi, než jsem ji oslovil s pozváním, jestli by nezašla aspoň na kafe. Souhlasila, a tím mi obrátila celý svět.

Slovo dalo slovo, zjistili jsme, že toho máme spoustu společného. Netrvalo dlouho a po studiích jsme se nastěhovali do společného bytu kousek od centra. Žili jsme spolu a byli jsme šťastní. Já se účastnil teologických projektů a studií, ona si našla práci v blízké nemocnici. Bylo nám dobře, nic mi nechybělo a myslel jsem si, že mi teď už život nic nezkazí.

Ale to jsem se pletl.

Protože pak přišla ONA.