Deníky Lovce

Kapitola 1 - Prokletí (První část)

Kapitola 1 – Prokletí

Dusot koňských kopyt zněl opuštěnou krajinou jako valící se hrouda kamení. Kam se podívala, tam za ní jeli Jezdci pohromy. Jejich koně, jenž měli ohnivá kopyta a z očí jim sršely proudy černé krve, ji doháněli. Kopla svého koně do slabin, aby přidal na rychlosti, ale její plnokrevník nemohl rychleji. Ohlédla se. Černé kápě Jezdců divoce vlály v dešti bičovaném vzduchu, rudá čepel svítila jako lucerna v jeskyni. Zlověstná lucerna. Už je blízko hradeb Solesu, chybí jen kousek. Jezdci ji doháněli.

Z brašny, která visela na sedle koně, vytáhla svůj luk a z toulce na zádech šíp. Přiložila k němu ruku a nabila jej modrou aurou, aby šíp zaručeně neminul. Otočila se v pase, přiložila šíp na tětivu, natáhla, jak nejvíc mohla a střelila. Šíp se svištivým zvukem vystřelil a letěl k nejbližšímu jezdci.

Jezdec svým rudým mečem odrazil šíp, který explodoval ve vzduchu, koněm proletěli ohnivou koulí a přidali na rychlosti. Natáhla další šíp a střelila.

V cestě, kterou dobře znala, puknula půda a kůň upadl i s ní. Kůň spadl tak nešikovně, že svou plecí zavalil kněžce nohy. Dusot Jezdců se blížil neuvěřitelnou rychlostí, kněžka vzala svůj amulet do ruky a začala se modlit. Slzy, společně s dešťovou vodou jí tekly po tváři a ona opakovala svou mantru. První projíždějící Jezdec ji popravil mocným sekem svého meče.

„Ještě jednu pintu Franto!" zařval jsem na hospodského, který mi donesl další dřevěný korbel s pivem. „Na tvé zdraví Franto!" zakřičel jsem znova a natáhl zlatavý mok do svých útrob, mocně jsem říhnul a málem se pozvracel. „Dneska jedeš na rekord?" zeptal se můj učitel Deryn a skromně upil červeného vína. Pivo mi teklo po koutcích směrem k bradě, kde mé šedé vousy zvlhly pod náporem piva. Rukavicí jsem si utřel ústa, položil korbel na ztrouchnivělý stůl. „Dneska jenom rekreačně Deryne."

„Rekreačně?"

„Přesně tak, těch piv nebylo tolik." Uznal jsem a podíval se na účet. Málem mě ranila mrtvice.

„Pro tebe je šest piv rekreační záležitostí?" řekl ironicky Deryn a dopil své víno. „Máme vůbec na to, abychom zaplatili?"

Otevřel jsem svou brašnu, kterou jsem měl hozenou po pravici o nohy stolu a vzal do ruky šrajtofli. „Máme... dva stříbrné a čtyřlístek." Řekl jsem a začal se zvedat od stolu. „Tím nezaplatíme ani mytí korbelů, ty jsi to zase všechno utratil?!" seřval mě Deryn, ale nějak jsem ho přes svou smotanou hlavu nevnímal. Nabral jsem strategický směr – záchod – který bude ztrestán mocným proudem mých tělesných odpadních látek. Však on Deryn se o to nějak postará, vlastně, nic jiného mu ani nezbývá.

Na mé cestě mě ovšem zastavil nově příchozí jedinec, který prorazil dveře spolu se Soleskou stráží.

Roztáhl dlouhý svitek a začal číst: „Slyšte, slyšte, spoluobčané mocného Soleského království. Ze včerejška na dnešek byla zabita Kněžka Kolina, manželka mocného mága Gullina z Roksany. Tento moudrý a mocný mág nabízí odměnu sta zlatých tomu, kdo přijde na to, kdo zabil jeho milostivou manželku a popraví za hrozný čin dotyčnou stvůru, jenž byla schopna takového činu."

Chcaní může počkat, teď si jdu domluvit kšeft. Zamířil jsem zpět k Derynovi, který se domlouval na něčem s hospodským, chytil jsem ho za rameno.

„Deryne, máme práci, slyšel jsi to?

„Ano, kšeft je domluvený, pokud sejmeme tu ohyzdnost, náš dluh bude odpuštěn. Franta Gullina zná, a tak bychom měli jít nejdřív za ním. Přece jen je to mág, a mohli bychom použít jeho schopností." Řekl Deryn a otočil se na Frantu. „Kde bydlí mocný Gullin?"