¥My life limits

...

Ať se vám příběh líbí, budu ráda za komentáře, za vaše názory :)

Ach jo, mami proč..?
,,Proto. Zbal si věci a jedeme"

To byly poslední slova, která ze mě vypadla, než jsem byla nucena nastoupit do auta, kde už na mě čekal táta a s ním i kufry.
Stěhovali jsme se, do nového města, za novými lidmi a jak říkají moji rodiče za novým ,,začátkem".
Neměla jsem nikdy ani trochu představu o tom, že bych se měla odstěhovat..Od mých přátel..od mých míst které jsem milovala a opustit je bylo pro mě nepředstavitelné..
Co mě nejvíc zarazilo bylo, že mi rodiče celý ten týden vůbec ani slůvkem nenaznačili, že bychom se měli stěhovat. Byli sice trochu zamlklí, ale to bylo poslední dobou skoro furt..

,,Mami, řekneš mi konečně kam jedeme?" vyhrklo ze mě a svůj pohled jsem na ni upřela a sledovala ji..
,,Domů" odpověděla máma
,,Domů..?Jak domů, vždy z domova právě odjíždíme!" byla jsem plná vzteku a tak to ze mě nekontrolovatelně vyhrklo..
,,Ticho a sleduj třeba cestu nebo se jakkoli zábav.. snaž se usnout, přijedeme až ráno". To byla poslední slova, která jsem od mámi slyšela..

Seděla jsem v autě, sluchátka v uších, mobil v ruce a pohled zamířený na cestu, kterou jsem upřeně pozorovala a snažila se přijít na to, kam táta autem míří..

Bylo sedm hodin večer, ale my jsme ještě furt byli na cestě.
Pokud byla pravda, co mi rodiče řekli, tak k novému "domovu" dorazíme až v ranních hodinách.
Když jsme míjeli různé cedule, nápisy, cokoli co bylo někde napsané, snažila jsem se zjistit kde jsme, nebo alespoň kam míříme.
Jenže už začínala být tma a protože byla zima, setmělo se jen chvilku po sedmé hodině večer. Neviděla jsem už vůbec nic. Rozesílala jsem správy kamarádkám a ty mi jakobych to čekala, odepisovaly že si snad dělám srandu s tím že odjíždím a nevrátím se. Srandu jsem si bohužel nedělela, my jsme se opravdu stěhovali. Přijeli jsme na místo, které jsem nejdřív nepoznala, ale pak? Byla to benzínka. Vylezli jsme z auta a i když jsem měla spoustu otázek, jediný pohled mých rodičů je utlumil.

,,Chceš něco k jídlu?" řekla máma a zadívala se na mě. Určitě si také všimla toho, že jsem unavená ale i naštvaná.
,,Ne." a i když jsem měla hrozný hlad, byla jsem ještě furt naštvaná.
,,Dobře, tak mi jdeme koupit jídlo alespoň pro nás a ty počkej v autě." řekla trochu divným hlasem máma, která rychlím krokem dohnala tátu, ten už stál u vchodu do Shopu.
Seděla jsem v autě, nohy venku, a zbytek těla uvnitř.. Co dělat dál, nevím vůbec nevím.. Celou dobu jsem si jako blázen povídala sama ze sebou. Jenže jedině toto mě uklidňovalo.
Najednou se mi zatmělo před očima! Ne, to ne já ji tam nechala! Co mám dělat! Musím se nějak dostat domů..!

Tak co myslíte,pro co se chtěla vrátit?? A jak se vám začátek příběhu líbí??