Ledová princezna

11. kapitola

„Hej, vzbuď se!"

Muž v uniformě strážného z fayelijského paláce strčil do mladíka, který měl hlídku s ním. Tihle nováčci jsou rok od roku horší!

„Hmmm? Prosimtě, vždyť sem nikdy nikdo nechodí..." zabručel probuzený a chtěl opět zabrat.

„Ale jestli někdo náhodou zrovna přijde a uvidí, jak tu chrápeš, bude z toho průser! A vůbec, tohle vyspávání při plnění povinností je urážkou země a krále!" napomenul ho přísně starší voják.

„No jo, dobře," odvětil nováček a promnul si ospalé oči. „A nechceš si třeba aspoň zahrát karty, nebo něco?" zkusil to.

„Rozhodně ne! Povinnosti vůči-" Zarazil se, když zaslechl nedaleké kroky. „Vidíš, určitě jde nějaká kontrola! Kdybych tě nevzbudil..."

Když ale neznámá osoba vyšla zpoza rohu, poznali, že o žádnou kontrolu nejde. Před nimi stála vysoká žena v černých šatech, s tváří skrytou ve stínu kapuce, takže byla vidět jen linie čelisti a pěkně tvarované rty.

„Nebylo mi hlášeno, že by měl někdo přijít. Máte povolení?" zeptal se starší z obou strážných.

Žena se omluvně usmála. „Bohužel, nemám."

„Bez povolení nesmíme nikoho pustit dál," odvětil voják a zamračil se. „Je mi líto."

„To mě také," řekla žena a její úsměv se rozšířil a náhle v něm bylo něco velmi znepokojivého.

Oba muži sáhli po mečích, ale ona se jen uchechtla, s teatrálním gestem vytáhla ruce zpod pláště a mávla jimi v pomalém, plynulém gestu. Vojákům spadla víčka a se žuchnutím dopadli na zem. Čarodějnice k nim poklekla a každému z nich krátce položila dlaň na čelo.

„Myslím, že bude pro nás všechny lepší, když si z vašich vzpomínek vezmu posledních pár hodin," šeptala, zatímco staršímu odepínala z opasku svazek klíčů.

Jindy by je neváhala zabít, za staletí svého života už pro vlastní prospěch obětovala mnoho nevinných lidí, kteří se jí jen náhodou připletli do cesty. Ale ač si to nechtěla připustit, se Saríjou zašla příliš daleko a viděla, co vidět nechtěla. Vyhnout se na nějakou dobu smrti jí udělá jenom dobře.

Ani se nepokoušela na masivní dveře použít magii, nepochybovala, že je proti tomu právě ta, kterou před několika dny připravila o život, nějak pojistila. S povzdechem začala zkoušet klíče a na šestý pokus uspěla. Opatrně strčila do velkých dveří, skrývajících tajemství, po kterých tak dlouho toužila, ale až do dnes váhala, zda je již správný čas na jejich odhalení, proklouzla dovnitř, a co nejtišeji mohla, za sebou opět zavřela. Chvíli váhala, jestli znovu zamknout, ale nakonec radši nechala odemčeno. Strážní by měli spát ještě několik hodin a do střídání také zbývalo moře času.

I když kolem vládla naprostá tma, stejně pro jistotu zašeptala pár slov, která ji učinila neviditelnou. Věděla, že navzdory letitým zkušenostem to stále není, a možná nikdy nebude, dokonalé; mohly ji zradit stíny a navíc nebyla neslyšná ani nehmotná, ale uměla si na tyhle věci dát pozor.

Tichým krokem se vydala do temnoty a srdce jí divoce bušilo zvědavostí. Tajemství fayelijského podzemí měla na dosah ruky.

Dotýkajíc se zdi opatrně postupovala tmou. Po několika desítkách metrů hladká stěna nečekaně přešla v hrubý kámen. Ilysaia se zastavila a její následující krok byl velmi pomalý a opatrný. A obezřetnost také byla na místě, zjistila, že stojí nad schodištěm. Chtěla si vyvolat aspoň slabé světlo, ale nakonec se rozhodla, že radši bude riskovat pád (s většinou zranění by si koneckonců případně dokázala rychle poradit), než odhalení.