¥My life limits

...

Stála jsem u silnice..a koukala na jedoucí auta.
Už jsem byla na kraji svých nadějí, když jsem viděla, že ani pomocí STOPU se mi nepodařilo jakékoliv auto zastavit.. ,,Zbývá mi málo času!" M-musím, musím se tam dostat do domu zpět dřív než tam přijede četa stěhováků.. Mají od rodičů řečeno, že maji vše odvést někam pryč, protože my si prý věci, důležitý věci odvezli. A proto, že chceme začít ,,znovu ", nic jsme si neodvezli(z některého nábytku). Jenže já tam mám věc, kterou nechci ztratit. Fotku, jedinou fotku svých pravých rodičů. Ano, jsem adoptovaná, nebo adoptovaná.. To nebyla adopce jako adopce. Moje pravá máma byla sestra mé mámy u které teď jsem. Mých druhých rodičů. A tak byla adopce jednoduší, domů jsem se dostala asi za kratší dobu než při normální adopci. A to díky příbuzenským vztahů. To že jsem adoptovaná, jsem se od mých aktuálních řidičů dozvěděla asi před rokem a půl.. Byl to pro mě šok, ne zrovna malej. Asi měsíc jsem nemluvila skoro s nikým, ani s rodinou. Skoro jsem nejedla a abych pravdu řekla, byla jsem na ně hodně naštvaná že mi to neřekli dřív. Dovedli mě dokonce k psychologovi a ten mi fakt POMOHL. Ano byla to ironie. Nepomohl, spíš jsem se dozvěděla ještě hlubší věci.
Třeba jako to, že moje pravá máma byla alkoholička, silná alkoholička a pak dokonce přešla i na horší věci.
Pamatuji si, že mě toto zasáhlo tak, že jsem vstala z pohovky, zahodila silou mé ,,pozitivní předměty" (byly to předměty, které mi pomáhaly se podle mé psychološky soustředit a zůstat při nových informacích klidná..) a kopla do stolu a silným a naštvaným hlasem řekla: ,,nechte je být!" a utekla. V té chvíli jsem asi ani nepřemýšlela kam.
Skryla jsem se v lese. Rodiče mě hledaly hodně dlouho a to i s pomocí Policie.
Našly mě schoulenou do klubíčka se slzami v očích..
Když mi bylo šest, dali mi mí druzí řidiče fotky mých pravých. Jenže to bylo jen na chvíli..nenáviděla jsem je za to co mi udělali! Nemohli mi to jen tak vzít! A to mluvím převážně o Jerrym..