Bylo mi jenom 15. Jsou to přesně 2 roky co nás opustil můj biologickej táta, vlastně mi vůbec nechybí, nikdy se ke mně nechoval tak, jak by se táta měl k dceři chovat. Navíc je alkoholik, a mojí mámu, do toho stáhl taky. Nikdy pro ně nebylo nic podstatnějšího než alkohol, a to, kde si ho opatřit. Že máme nějakou dceru, která prochází pubertou, a potřebuje podporu? Nezájem. Vždycky jsem si přála mít staršího bráchu, nebo aspoň někoho, kdo by mi vykompenzoval, všechny nedostatky z dětství, pokuď to vůbec tak můžu nazvat. Bydleli jsme v paneláku, ve 4. patře, a jelikož máma s tátou všechno prochlastali, věčně jsme neměli na zaplacení nájmů, ale náš domovník nám to vždycky prodloužil, měl mě moc rád, a vždycky říkával, že nebýt mě, dávno by je vyhodil. Taky jsme měli kočku, rasu už si přesně nepamatuju, ale myslím, že to byla Ragdoll. Taková velká chlupatá koule. Díky agresivitě co panovala v naší rodině, jsem byla přinucená jí dát pryč, jinak by byli schopní, ji prohodit i oknem. Nesnášela jsem je, a snad ještě víc, jsem nesnášela sama sebe. Končila jsem 9. třídu, a hlásila se na gympl. Dostala jsem se, a aspoň jednou jsem byla šťastná. Jedinej člověk z naší pofidérní rodiny, kterýho jsem měla vážně ráda, byl můj děda. Když se máma s tátou tahali po barech, on mě vždycky hlídal, a nikdy mě nezklamal, vždycky mi věřil, a plánoval semnou, mojí dětskou budoucnost. Když umřel, byla jsem na dně. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podporoval, ze školy mě vyhodili, a já se stala obětí, domácího násilí, posměchu ostatních, a navíc jsem byla bezdomovec. Byt nám sebrali, a my neměli kde bydlet. Nikdo s náma nechtěl mít nic společnýho, a já se vlastně ani nedivím. Kdo by si k sobě do baráku vzal 2 agresivní alkoholiky, a jednu pitomou holku?
