It Just Happened Again [Zayn]

Dnešní den začal jako vždy dobře. Tedy až na to nepříliš hezké probuzení od Liama, který už v 7 hodin ráno bušil na dveře mého bytu.

„No konečně! To ti to trvalo,“ pronesl unaveně, když jsem mu asi po pěti minutách ustavičného klepání přišel otevřít. „Přijel jsem radši dřív, protože jsem věděl, že bys zase zaspal,“ pokračoval, mezitím co mě očima sjel od shora dolů a narážel tak na můj noční úbor, který se skládal pouze z bílých boxerek a vytahaného šedého trika. Popravdě jsem měl ještě půlnoc, takže jsem si jeho poznámek nevšímal a pouze se svalil do gauče v obýváku.

„Ne, Zayne. Okamžitě vstaň. Dneska máme velký den. Musíme jít, už nemůžeš spát.“ Snažil se mě probrat pouhými slovy, ale po chvíli přišel na to, že to nepůjde, a tak do mě začal strkat. „Zayne, proboha! Vzbuď se už. Víš ty vůbec kolik už je hodin?!“ ptal se netrpělivě, zatímco čekal, až se uráčím vstát, což se samozřejmě nestalo. „Dělej, Zayne. Pohni tím svým líným zadkem do koupelny, než tě tam dotáhnu. Už je sedm, krucinál!“ začal se vztekat. Sice ne moc, ale i přes zavřené oči jsem věděl, že už mu začínají rudnout tváře.

„No právě! Je teprve sedm, tak si vydechni a chovej se tu jako doma.“ Zívnul jsem. „Já mám v sedm hodin ráno ještě noc, tak bys to mohl respektovat a trochu se ztišit,“ řekl jsem mu rozespalým hlasem a otočil se na bok čelem k pohovce, abych tak zabránil právě vycházejícím paprskům, svítit mi do očí.

„Ježišmarja, Zayne! Cos v noci zas prováděl? Pokud si to dobře pamatuju, tak Pezz se vrací až dneska, ne?“ ptal se zmateně, když ztěžka dopadl na křeslo vedle pohovky.

„Tak tohle sis mohl odpustit jako!“ vyštěkl jsem po něm, zatímco jsem se vyhoupl do sedu a shodil své nohy na zem, protože mě ta jeho poznámka celkem vzala. „Nevím, co děláš po nocích ty, ale já třeba spím. To, že si rád přispím, neznamená, že musíš dělat tyhle ty nechutné poznámky hned po ránu,“ štěkl jsem naštvaně, když jsem si mnul oči.

„Ježiši, sorry. Nemyslel jsem to zle, nemusíš se hned urážet,“ volal za mnou, když už jsem byl na půl cesty do koupelny. Dal jsem si rychlou sprchu, provedl ranní hygienu a víc jsem to neřešil, protože se mě za pár hodin stejně ujme Lou, tak na co taky, že?

Šel jsem do ložnice a ze skříně vytáhl džíny, bílé triko, šedou mikinu a červenou džínovou bundu. A jelikož jsem si neupravoval vlasy, tak jsem svůj outfit obohatil ještě o šedou čepku.

„Páni! Čekal jsem, že ti to bude trvat podstatně déle,“ řekl překvapeně Liam, když jsem se asi po necelých patnácti minutách objevil v obýváku.

„Hahaha. Já si umím pohnout, když musím,“ odvětil jsem ironicky a pořád se na něj tak trochu zlobil za tu jeho poznámku. „Tak jdeme nebo ne?“ zeptal jsem se ho netrpělivě, když jsem postával na prahu obýváku a předsíně, zatímco on pořád ještě seděl v křesle.

„Kluci tu ještě nejsou. Paul jel nejdříve vyzvednout je a potom naberou nás,“ vysvětlil mi a já se zase svezl na pohovku, když v tom přišla Liamovi zpráva. „Tak už jsou dole,“ oznámil a vydal se směrem ke dveřím. Otráveně jsem si povzdechl, ztěžka se zvedl a odpochodoval za ním.

„Nazdar kluci. Ahoj Paule,“ pozdravil jsem je, jakmile jsem vlezl do naší dodávky a sedl si na zadní sedadla vedle Harryho a Louise, zatímco Liam se posadil v protisměru naproti nim.

„Nazdááár,“ pozdravili mě a Paul se otočil, aby na nás viděl.

„Tak co, kluci? Připravení odstartovat vaše turné?“ zeptal se nás a Harryho radostné pokývání mu stačilo k tomu, aby se zase otočil a nastartoval auto.