¥My life limits

...

Vzali mi fotky mých rodičů a ze začátku mě s nimi vydírali.. Hlavně můj druhej táta..Jerry. Buď to bylo ,,buď začneš jíst, nebo bude zle" a přitom vzal jednu fotku a hodil ji do krbu.
Teď si ale pamatuji jednu věc, která mě poznamenala do teď. V tu chvíli co mi tam kvůli neuposlechnutí hodil další fotku zase do toho nemilosrdného ohně, jsem zavřela oči a do krbu jsem se vrhla za fotkou.
Bohužel po tomto zásahu jsem zkončila v nemocnici. Měla jsem hodně vysokou hranici popálenin, doktorům se mé zohavené tělo vůbec nelíbilo. Tvář jsem měla k jejich údivu úplně v pořádku. A teď přichází něco, co jsem se nedozvěděla ani od rodičů, ale až od mého doktora. Asi před rokem..v té nemocnici, jak jsem tam byla s tím nechtěným popálením, nemohly mě zbavit bolesti, nic napomáhalo. Ale já se podle něho jednu noc vzbudila, sedla si na postel a chtěla papír. Sestra po které jsem ho chtěla hned zavolala doktory (protože není zrovna normální, když jsi Vám dítě, sedne uprostřed noci na postel a sedí tam a kouká na Vás, a ještě k tomu chce papír.. :D )
No, podle vyprávění vím, že přišel můj ošetřující lékař a řekl mi ,,já jsem tvůj papír" řekni mi vše, vím jen, že jsem mu nadiktovala nějaké prášky, které měl podle mých rad smíchat. Pak se po tomto rozhovoru odklidil pryč a prášky, ty smíchané mi donesl až k postely. Nejdřív si mě ale prohlížel jako nějakého blázna. Stejně se divím, že mě nejdřív nevyšetřil a prášky mi bez ohledu na vše dal k užití. Já tu "drť" všeho možného snědla a zapila. Ráno když jsem se vzbudila, byla jsem přivázána k postely, poměrně silnými řemeny a to na nohách, na rukou a pod krkem. Nemohla jsem se býbat! Ležela jsem tam celý den a pak přišel jeden docela zajímavý muž a řekl: ,,ty..půjedeš s námi."

,,Ne to je můj život!!" Zakřičela jsem ,,a já budu tady".
,,Tak to těžko holčičko." řekl
,,A proč?vždyť jsem popálená na celém těle! Nemůžete mě odvést." křikla jsem po něm.
Přišel můj ošetřující doktor a ani se na mě pořádně nepodíval, což mě upřímně překvapilo. Jako by se mě bál nebo co.. Povídal si s mužem..neznala jsem ho, alespoň ne od pohledu. Furt si povídali, spíše šeptali. I když v jejich podání se šeptání rozléhalo skoro všude. Ten neznámý se otočil na mě a zase si začali něco říkat a já už to nevydržela a zakřičela jsem
,,Já nikam nejedu chápete? Nikam! Jsem popálená, musíte mě vyléčit!" vyhrklo to ze mě trochu víc..

Jenže oni se na sebe podívali a jeden z nich se otočil se slovy: ,,my tě odvážíme kvůli bezpečnosti" a to bylo vše co mi řekl a otočil se zpátky k doktorovi.
,,Jenže já jsem v bezpečí tu" opět ze mě vyhrklo.
,,Ne, kvůli tvému bezpečí".
,,Co?" zařvala jsem. Je tu snad někdo koho bych v tomto stavu mohla ohrozit? To snad nemůžou myslet vážně..
Jen se na mě otočil a odešel.

Tak co myslíte?? Proč ji chtěli převést jinam..? A co se vlastně stalo?
Sledujte mě, další pokračování bude brzy :3