Sladký internátní život

Část 19

Michaela

S Gabi na ty dvě slepice hledíme se smíchem ve tvářích. Jak dvojčata lačně a bezmyšlenkovitě čapla po papírku, na němž jsou námi specielně upravené výsledky jen pro jejich prověrky.

„A všimla sis těch očí?" Ptá se mě Gabi.

Po škole se tak trochu tradičně sešla naše trojka na jejím pokoji, který sdílí s Klárou a náš hovor se opět stáčí k hezounovi, tajemnému Hellboyovi.

„To víš, že jo. Já bych si ho dala hned," přiznala jsem. „A celýho."

Gabi se ďábelsky usmála růžovými ústy barbie na dětsky hezoučké tváři. Tyto tři věci si navzájem odporují, ale ona je opravdu má.

„Toho prostě dostat musím. Tenhle kluk je trofej," uvažuji nahlas.

„A co ty?" Otočila se Gábina na Laru, která nás poslouchá při čmárání nějakého úkolu nebo čehosi podobného.

„Co já?"

„Co na něj říkáš?"

„Pěknej, no."

„A už něco bylo?"

„Být tebou nečekám," poradila jsem ji, „abych ti ho dřív nesežrala."

„Jo, příležitost ti do ruky sama nespadne. Musíš si ji nahnat," přidala se Gabi.

Karina

„Čau holky," ve dveřích našeho pokoje se objevila rozzářená Eliška.

„Ahoj," pozdravily jsme se Zitou naráz.

„Fakt neuhodnete, co je novýho."

„To opravdu ne," zasmála jsem se. „U tebe? Je možný naprosto všechno. Nelze to uhodnout."

„Haha, to je pravda. Naprosto správná odpověď. A proto bych vám chtěla představit nového člena naší party a naší novou spolubydlící."

„Cože?" Cítím v Eliščině hlase boudu. Ale zároveň se ve mně objevila miniaturní jiskřička naděje, že se Michaely konečně zbavíme.

„Tramtadadá," Eliška se záludně usmívá, hrábla do kapsy u mikiny. „A zde je naše nová kamarádka Duhovka," vytáhla v hrsti velikou myš a dala jí pusu na čumák.

Moje jiskřička definitivně uhasla. „Co?" Koukám vykuleně a překvapeně.

„To myslíš vážně?" Strachuje se sestra.

„Jasně, že myslím. Koukejte, není sladká?" postavila si ji na rameno.

„Emm," nemám slov.

„Co tak koukáte?" Eliška vypadá, jakoby ji naše vyděšení zklamalo. „Copak vám nepřipadá fajn?"

„Vždyť je to myš. Kde jsi to vzala?" Ptá se Zita opatrně.

„Na nádraží ve křoví?" zatipovala jsem s úsměvem.

„Ale nene! Ona vás teď taky nebude mít ráda," zlobí se Elis.

„To mě velice mrzí," poznamenala jsem tišeji s ironií ve hlase.

Eliška se mračí čím dál více. Nejspíš myslela, že slečnu Duhovku s dlouhým a slizce působícím ocáskem přivítáme s otevřenou náručí a úsměvem na rtech.

„Promiň, ale myš mě prostě nějak... nenadchla," snažím se omluvně zatvářit.

„A vůbec to není myš. Je to potkan."