Dreamer

3rd part

"Nechci tě tu nechávat, ale budu se muset jít připravit, za chvíli začínáme" řekl Louis, když jsme došli k tribuně, kde jsem si sedla.

"V pohodě, proto jsem přišla, abych se podívala" odpověděla jsem mu a snažila se ho ujistit, aby si nevyčítal, že tu budu sama. 

"Když budeš chtít jít domů, klidně jdi, já se budu snažit za tebou přijít o přestávce" řekl s úsměvem a já jsem jen kývla, popřála mu štěstí a on odešel.

Né že bych fotbal sledovala denodenně, nejsem nějaká největší fanynka, ale když už se podívám, tak mě to baví. Proto jsem si dnešní hru uživala, navíc, když jse měla na koho se dívat. Třičtvrtě hodiny uběhlo jako nic a Louis za mnou opravdu přišel, musela jsem ho pochválit za gól, který dal, ale také výborně hrál. 

"Wow, nečekala jsem, že budeš až tak dobrej" trvalo, než se ke mě dostal, protože tam bylo spoustu holek, které se na něho přišly asi také podívat, takže ho zastavovaly a pořád do něho něco hučely.

"Mmm, co sis myslela? Promiň ty holky jsou na každém našem zápase, nedají pokoj" řekl.

"V pohodě, aspoň máš věrně fanynky" řekla jsem a šťouchla do něho. Zřejmě se přišly opravdu podívat jen na něho, protože když si ke mě sedl a já se podívala směrem k těm holkám, zíraly na mě, jakobych jim ukradla hračku. 

"Trenér mi řekl, že mě nebude střídat, takže budu muset být na hřišti další třičtvrtě hodiny, vydržíš tu?" zeptal se a tak nejistě se usmál.

"Jasně ráda" odpověděla jsem a darovala mu úsměv na který se on nějak zadíval.

"Copak?" zeptala jsem se po chvilce ticha.

"Nic, nic. Já jen.. máš krásný úsměv" řekl stydlivě. Donutilo mě to, znovu se usmát, načež se on usmál na mě.

"Děkuji, to ty taky" řekla jsem a on mi položil ruku na stehno, podívala jsem se na ní a pak znovu na něho, pouze se usmál a nic neřikal. Svou ruku jsem položila na tu jeho a on svůj úsměv zdvojnásobil. 

"Jsem rád že jsi přišla" prolomil opět to ticho mezi námi. 

"Já taky" odpověděla jsem. 

Seděla jsem tam další půl hodinu, Louis se na mě při zápase občas podíval a zamával mi, byl to hezký pocit. Bohužel, ty holky vedle si to zřejmě nemyslely, protože tam něco nadávaly. 

Když už se blížil konec, vstala jsem a šla dolů, abych mohla počkat na Louise. "Pff, koukněte jak se vyfikla na fotbalový zápas, bože můj" slyšela jsem, když jsem procházela okolo těch dívek. 

"škoda že ty sedačky jsou čistý, byl by to hezký pohled, kdyby se jí něco přilepilo na ty uzoučký světlý kalhoty" řekla další a všechny se začaly smát.

"Holky? Máte se mnou nějaký problém? To že jsem sem nepřišla otravovat Louise, protože mě pozval, neznamená, že jsem ta špatná. Pokud máte nějaké komplexy, že vás nikdo nechce a chodíte sem prudit kluky, který tu makaj, tak si to nevylévejte na mě,pa" řekla jsem rozčíleně, vlastně skoro i křičela. Ani jedna z těch holek ze sebe nevydala ani slovo, jen tam seděly skoro s otevřenými usty a zíraly.

V klidu jsem s dobrým pocitem odešla a čekala na Louise před šatnama.

"Mmm, kočka" slyšela jsem, když ze šatny vyšli dva kluci a ještě se po mě otáčeli. 

"Ahoj" přišel ke mě nějaký kluk a se sebejistým tónem v hlasu mě pozdravil.

"Ehm,ahoj?" řekla jsem tázavým hlasem.

"Jo promiň, neznáme se, ty tu nejspíš čekáš na Louise. Já jsem Niall, Louisův nejlepší kamarád, řekl mi ať za tebou jdu a řeknu ti, že se ještě chvíli zdrží" řekl a vypadal plný energie.

"Oh, děkuji moc, já jsem Ellie" odpověděla jsem s úsměvem.

"Hezké jméno" řekl Niall. Jen jsem se na něho usmála a čekala že odejde, ale nešel a začal si povídat. Byla jsem docela ráda, protože jsem se tam začínala nudit, takže mi krátil dlouhou chvíli. 

Niall je pěkný kluk, takový milý blonďáček, je s ním dokonce i sranda, myslím, že by jsme si mohli rozumět. 

"Ale ale, vidím, že se skvěle bavíte" řekl Louis, když vyšel ze šatny.

"Ano ano, vyprávěl jsem Ellie nějaké tvé vtipné historky" řekl Niall a Louis se na něho podíval tak trochu rozzlobeně.

Před stadionem jsme se rozloučili, nevadilo by mi, kdyby šel Niall s námi, ale ráda bych strávila den jen s Louisem, přeci jen by bylo dobré, kdyby jsme se trochu poznali.

"Kam teda půjdeme?" zeptala jsem se.

"Noo, zvu tě na oběd" odpověděl Louis.

"No to ne, nechci aby jsi mě zval na oběd" snažila jsem se říct rázně, ale jemu to asi nevymluvím. 

Po chvilce přemlouvání jsme se domluvili, že půjdeme aspoň do McDonalds. 

"Louisi, Louisi" zaslechli jsme, když jsme se posadili společně s jídlem ke stolu. Louis se otočil a k nám běželo pár holek, mohlo jím být tak patnáct.

"Konečně jsme tě zastihly" vydala ze sebe jedna, ta druhá se zatím snažila popadnout dech.

"Ehm, tak to je fajn. A.. a co potřebujete?" řekl Louis trochu zaraženě.

"Jsi skvělý fotbalista, určitě jednou budeš slavný, mohly .. no.. " zarazila se uprostřed věty. "Prostě jestli by jsme se s tebou mohly vyfotit.?" dodala za ní ta druhá holka.

"Sice nevidím důvod, ale prosím, jestli vás to potěší" řekl s úsměvem a na těch holkách bylo vidět, že jim to udělalo radost.

"Mohla bych tě poprosit?" řekla jedna a podala mi do ruk foťák, samozřejmě jsem si ho vzala a obě jsem s Louisem vyfotila.

"Wow, tak to bych nečekal" řekl Louis, když odešly.

"To ani já ne, nečekala jsem  že půjdu na oběd se slavným fotbalistou" trošku jsem ho poškádlila a on udělal takový roztomilý úšklebek. 

Po obědě jsme se ještě vydali na procházku po městě, aby nám trochu slehlo. Zastavili jsme se před takovým dětským parkem. Nikde ani noha. Uprostřed parku stály dvě dětské houpačky. Louis se na mě podíval a hlavou jen naznačil ať tam jdu. 

Posadila jsem se na houpačku, Louis ke mě přišel, postavil se za mě a začal mě houpat. To mi připonělo staré časy, kdy jsem chodila s mým tátou na houpačky a on mě houpal přesně jako Louis teď. Ale co bylo, bylo, nechtěla jsem na to teď myslet. 

"Ještě vííc" řekla jsem nadšeně, Louis se jen zasmál a začal mě houpat pořádně, až jsem se bála, že z té houpačky vyletím. 

Po chvilce houpání se Louis posadil na houpačku vedle mě a jen tak se lehce pohupoval.

Najednou se přes park přehnal silný vítr a mnou prošel takový nepříjemný chlad, až se mé tělo samo od sebe zatřáslo. 

"Je ti zima?" řekl Louis a okamžitě vstal z houpačky.

"Né, není. To jen ten vítr" odpověděla jsem s úsměvem.

"Ale nepovídej, tyhle holčíčí řeči znám, pak budeš ještě nemocná viď" řekl a začal ze sebe svlékat riflovou bundu, kterou mi položil okolo ramen.

"Děkuji" řekla jsem a on se jen usmál a opět se postavil za mě. Teď už mě ale nehoupal, jen tam stál a pomalu své ruce pokládal na má ramena. Já jsem zvedla hlavu směrem k nebi, ale ve výhledu mi zacláněl Louisův obličej, jen tam tak stál a culil se na mě. 

Cítila jsem, že se vzdálenost mezi našimi obličeji zmenšuje, až najednou, jeho obličej byl těsně u toho mého. Zadívala jsem se do jeho očích, ve kterých jsem spatřila takovou jiskru. Musela jsem se usmát, Louis to viděl a usmál se taky. Přibližoval se víc a víc.