Which number you are?/VIXX/CZ

2.New student

„Nejdřív jsi duchem jinde a teď vypadáš jako chodící mrtvola co si celou dobu dělal Hakyeone?" Vyčítal mi Woojin hned jak jsem se ospale přišoural do třídy. „Koukal jsem na filmy a zapomněl jsem na čas." Zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem nemohl usnout a pořád jsem přemýšlel nad tím, co řekl Hongbin. Že tohle nám někdo udělal a teď po nás půjde. Woojin nade mnou kroutil hlavou. Zvonek ukončil naši konverzaci a my si sedli do lavic.

Učitel vešel do třídy, zastavil se před tabulí a rozhlédl se. „Takže, než udělám docházku, chci vám představit vašeho nového spolužáka. Buďte na něj hodní a hezky ho přijměte. Nechci slyšet nějaké stížnosti, že jste na něj byli hnusní. Můžeš jít dovnitř." Dveře se znovu otevřeli a dovnitř vešel vysoký kluk s rozcuchanými černými vlasy a trochu nervózně si stoupl před třídu. „Ahoj jmenuju se Kim Wonsik. Mám ráda hudbu a posilování a zkouším skládat hudbu." Spolužáci zatleskali a on vypadal, že se mu dost ulevilo. „Dobrá posaď se třeba vedle Hakyeona." Ukázal na volné místo vedle mě. Docela mě to překvapilo, byl jsem zvyklý, že mám lavici pro sebe. Wonsik vzal svojí tašku, zaplul vedle mě. „Ahoj jsem Cha Hakyeon." Kývl na pozdrav. Usmál jsem se. „Klid, nemusíš být nervózní. Naše třída je v pohodě." Úsměv mi oplatil a hned vypadal uvolněněji.

Celý den jsme pak s Woojinem provázeli Wonsika po škole a ukazovali mu kde co je. Taky jsme si hodně povídali. Skoro jsme zapomněli na hodiny. Odpoledne už mi připadalo, jako kdybychom, už byli dlouho přátelé, taky jsem mu to hned řekl. „Připadá mi jako bychom se znali už dlouho." Říkal jsem mu, když jsme odcházeli ze školy. Woojin se s námi před chvílí rozloučil, měl po škole ještě fotbal. „Jo taky mi to tak připadá." Usmál se Wonsik. „Jako bychom se znali hodně dlouho." Dodal zamyšleně. Opravdu mi to tak připadá ..... zvláštní.

Najednou mě rozbolela hlava, až mě to skoro dostalo na kolena. Vedle mě Wonsik zaskučel a popadl se za hlavu. Slyšel jsem, že mi něco říká, ale já to slyšel jako by na mě mluvil za sklem. Před očima se mi zatmělo. Pak mi před nimi probleskla scéna. Mladší provedení Wonsika sedělo na bílé posteli proti mně v malé kovové místnosti. „Hej tohle neříkej, dostanem se z toho jasný? Společně to zvládnem." Říkal mi s úsměvem. Kývl jsem a malinko se pousmál „Jo společně". Pak mi ta scéna unikla a mou mysl opět zahalila mlha. Bolest najednou pominula jako by tu nikdy nebyla.

Pomalu jsem zvedl hlavu a zjistil, že s Wonsikem sedíme na štěrkové cestě od školi. „Co se stalo?" Rozkoukával se Wonsik. „Já .... nevím. Vím, že mě rozbolela hlava ale pak nic. Mám okno. Vůbec nevím, co se stalo pak." Odpověděl jsem zmateně a snažil se vzpomenout. Ale měl jsem pocit jako by to bylo hodně důležité. Přesto jsem si nevybavil ani kousek. „Divný." Zamumlal černovlásek. Zvedl se a začal se oprašovat. Následoval jsem jeho příkladu ikdyž jsem byl maličko mimo. Nastalo nepříjemné ticho. Ani jeden nevěděl co říct. „Hele nechceš zajít k nám? Mamka není doma a můžeme si něco zahrát." Navrhl Wonsik. Rozzářil jsem jako sluníčko. „To by bylo super........ hele, co se teď stalo..." Wonsik se chvíli zamyšleně koukal do země, než začal mluvit. „Sice nevím co ale je to pryč. Tak se tím nemusíme zabývat. Tak pojď." Společně jsme se vydali k Wonsikovi domů.

Bydlel v bytě jednoho z paneláku asi tři ulice od nás. Objednali jsme pizzu a hráli různé hry. Dlouho jsem se takhle nebavil. „Ségra by tě zabila, kdyby zjistila, že tu hru máš. Snaží se jí sehnat už dost dlouho." Zasmál jsem se. „Máš sestru?" „Jo mladší, když mi občas připadá, že ona je ta starší. Co ty?" Wosnik zakroutil hlavou. „Nemám sourozence. Jen matku." Smutně jsem sklopil hlavu. „Aha takže tvůj otec..." Wosnik na něj zmateně koukl. „Co? Ahaa! Ne ne ne moje mamka mě adoptovala. Nemám tátu" Upřímně tohle bylo šokující a já absolutně nevěděl jak odpovědět. Wosnik to na mě očividně poznal, protože se usmál a podal mi jeden ovladač. „Nepůjdeme si radši něco zahrát?" Vděčně jsem souhlasil. Po nějaké době jsme uslyšeli zvuk domovních dveře. „Jsem doma!" ozval se ženský hlas. „Ahoj mami!" Zavolal Wosnik. Brzy se objevila malá paní s kaštanově hnědými vlasy sepnutými sponou a zářivým úsměvem. „Já věděla, že tam byli boty navíc." Prohlásila vesele. „Dobrý den madam. Jsem Wonshikův spolužák, jmenuji se Cha Hakyeon." „Moc ráda tě poznávám Hakyeone. Jsem ráda, že si Wonshikie našel kamarády tak brzo." Usmála se. „Budu v kuchyni kdybyste něco potřebovali." Dodala a zas zmizela. Musel jsem se usmát. Milá paní.

Čas ubíhal jako voda, zvlášť když jsme na něj totálně zapomněli. Takhle rychle jsem ještě domů neběžel. Seo-yun se na mě dost zlobila. „ Mohl jsi aspoň poslat esemesku. Nebo zavolat že přijdeš později! Víš, jak jsem se bála?!" Seřvala mě hned, jak jsem se objevil doma. „Omlouvám se Seo-yun." Provinile jsem držel svou hlavu skloněnou. „Omlouvám se." Zamumlal jsem co nejvíc provinile. Nakonec si Seo-yun povzdychla, objala mě a se slibem že příště zavolám, mě propustila.

Unaveně jsem se odšoural do pokoje. Převlékl jsem se z uniformy do něčeho pohodlného a vrhnul se na úkoly. Chvíli mi to zabralo, protože mě pořád něco rozptylovalo, ale zvládl jsem to! Hodil jsem knížky do tašky se slibem, že dneska už se na ně nepodívám. Na nic víc se dneska nezmohl, takže jsem popadl svoje pyžamo a odploužil se do koupelny. Ale protože jsem kachna, vylezl asi až za patnáct minut a až za dalších deset minut vylezl z koupelny. To už před ní naštvaně stepovala Hye su. „Přísahám, že tě jednou uškrtím, jestli se nezačneš koupat rychleji." Hrozila mi, zatím co kolem mě procházela do koupelny a nezapomněla ani bouchnout dveřmi. „Pro bezpečí svého života na tom radši zapracuju." Zamumlal jsem.

„Konečně." Vydechl jsem, když jsem se zavrtal do peřin svojí postele. Chvíli po tom jsem usnul. „Hakyeone musíte pryč." Slyšel ženský hlas. Znal jsem ho, ale nedokázal ho rozeznat. Kdo je to? „Dostanu vás ven, ale dál už to bude na vás"Před očima se mi objevila postava ženy. Byla ke mně otočená zády. Měla černé rozpuštěné vlasy a laboratorní plášť. Natáhl jsem k ní ruku, abych jí otočil čelem k sobě, ale moje ruka jí prošla a její postava se rozvířila a zmizela jako pára. Otáčel jsem se a hledal jí, ale byla pryč. Proběhlo mi ještě pár výjevů. Byla v nich zas ta žena. Lidé v pláštích a hlavně pět dalších chlapců. Snažil jsem se na ně podívat pořádně, ale jako by někdo rozmazal jejich obličeje. V hlavě jsem slyšel miliony hlasů, ale jeden se mi zavrtal do mozku. Hluboký mužský, ze kterého mi tuhla krev v žilách. „Neutečeš."

Zprudka jsem otevřel oči a posadil se. Byl jsem celý zpocený a zprudka dýchal. Tohle byl ten nejdivnější sen, jaký jsem kdy měl, ale zároveň jsem se cítil jako by to nebyl jen sen. Měl jsem z toho fakt špatný pocit. Klid vypusť to z hlavy. Byl to jen sen. Přece nebudeš vyvádět kvůli snu. Uklidnil mě můj vnitřní hlas a já uznal, že má asi pravdu. Navíc potřebuju spánek pro krásu. Zas jsem se zachumlal do peřin. Ale byl to vážně jen sen? Prolétlo mi hlavou, než jsem usnul.