Sladký internátní život

Část 21

Zita

„Nechápu to, už mi to začíná lézt na mozek," vyšiluji, „je skoro denně pryč, nekvákne nebo si vymyslí blbost, kterou ji fakt nežeru. Jsem snad její sestra, tak proč mi neřekne, kam chodí? Ne, jsem víc než nějaká sestra, jsem její dvojče, tak co se děje?"

„Proč by ti měla slepičit všechno?" ptá se mě Elis.

„Ty to ale nechápeš. My to prostě děláme. Nemáme žádný tajemství."

„Myslíš, že to tak bude nadosmrti?"

Nevím co dál. Pomalu mě popadá zoufalství. Karinina záhadnost mi vadí. „A vůbec, co když se jí něco stane?"

„Jo, co když jí někdo brutálně znásilní a zahrabe v lese rozkrájenou na malé kousíčky," jako vždy zlehčuje situaci.

„Myslíš, že se to nemůže stát?"

„Tak jí dopřej, ať si trochu užije. Třeba se takhle cítí důležitě. Jednou ti to určitě všechno řekne. Teď jí jen baví dělat drahoty."

„Ach jo."

„Pojď mě radši česat. Ona přijde, neboj. Vždycky přijde."

Popadla jsem tedy hřeben a pokouším se zbránit dalšímu přívalu vzteku.

Michaela

Dny ve škole ubíhají pekelně rychle. Blíží se víkend a každý obyvatel internátu je nadšen myšlenkou na návrat domů. Já jsem se rozhodla jet zítra až pozdějším vlakem. V klidu se po škole vrátím na domov mládeže, jak vznešeně přezdívají ústav, kde přes týden přebývám. Zabalím si důležité i ty méně podstatné drobnosti abych se tím nemusela zdržovat dnes. Proč být doma brzy, jako minule, když mě tam stejně nic dobrého nečeká. Naopak při pomyšlení na poslední hádku mých rodičů, které jsem byla svědkem, Se mi derou slzy do očí.

Karina

Zítra bude konečně opět pátek. Odpoledne nás čeká návrat domů. Známé prostředí, žádná černá slepice a domácí pohodička. Už se těším. I když je pravda, že je to na jednu stranu tak trochu jednotvárné. Dřív jsme třeba se Zitou zašly ven s kamarádkami, ale proto, že nás rodiče nepouštěli na pubertální večerní akce, tak mnohá kamarádství opadla a my začaly trčet doma. Ještěže jsme měly jedna druhou, skicáky a hlavu plnou fantazie.

Martin

V nemocnici mi injekcí pomohli od bolesti, ruku mi zafačovali do několika obvazů a vyřkli ortel dobře provedené zlomeniny. Když jsem dorazil do bílého pokoje, který mi na pár dní přidělili, čapl jsem po mobilu, který už obsahoval několik nepřijatých hovorů. Dva od Kamila a jeden od Ivana. Samozřejmě jsem jednomu z nich zavolal zpátky.

„Co nejdřív pro to zajdu, už mám rezervaci," ujišťuji Kamila závislého na internetu, že už brzy obstarám nějaký počítač.

„Rezervaci?" zaslechl jsem v telefonu druhý hlas, patřící Ivanovi.

Ti dva, chtějíc se mnou hovořit současně, to vyřešili jednoduše, zahulili si, přičemž je napadlo dát si telefon nahlas. A to samé jsem udělal i já. Je to pohodlnější.

„Jo, přivezou mi jeden spešl rovnou z továrny. Pak si pro něj přijdu."

„Co?" nechápe, „jako jen tak ti to udělají?"

„Jo," odpověděl za mě Kamil. „proč myslíš, že je tak bohatej? Jeho nevlastní fotr obchoduje s elektronikoku. A to vynáší."

„Takže to máš zadarmo," odvodil si.

„Jistě," opět za mě chytračí Kamil. „Kdyby to platil, nemá to stejně smysl. Za svoje vydělaný prachy by si kupoval vlastní zboží. Trochu nesmysl, ne?"

„Aha," zasmál se Ivan, „to jsem ani nevěděl."

„A co sis myslel? Že mají doma tiskárnu?"

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem to vzal jako fakt a snažil se z toho co nejvíce vytěžit," následoval smích.

„Švorc?" zeptal se mě nějaký dívčí hlásek v pokoji.

„Jo, to jsem přesně já," odpověděl jsem a zvedl oči.

Nade mnou stojí mlaďoučká sestřička se skleněnýma světloučce modrýma očima a krátkými blond vlasy. Roztomiloučká, vypadá, že je ještě mladší než já. V dlouhých bílých podkolenkách a kraťoučké sesterské uniformě vypadá fakt andělsky a sexy.

„Nechceš to ukončit? Musím tě změřit," položila na stoleček tlakoměr.

„Jakou to tam zas máš kočku, Hellboy?"

„Stejně se ti to nepovede, dokud si neudělám pár dřepů," jinak mi totiž tlak nestoupne na hladinu, kterou ten přístroj zachytí.

„Hellboy, ty jsi vůl, dřepy ti nepomůžou, když tam nic nemáš, tak není holt co měřit,"

z telefonu se ozval opět stereo smích.

„Kamarádi, no," poznamenal jsem suše s úšklebkem.

A pohlédl na okatou sestřičku, jak na jejich trapárny reaguje. Usmívá se.

„Musím končit, čau," zavěsil jsem.

„Už tě ta ruka asi bolí, co?" Zasmála se na mě nervózně sestřička.

Ten tlak mi měří už několik minut. Tedy se o to alespoň snaží. Má k dispozici jen starý typ tlakoměru. S tou gumovou bambulí, jak se musí dlouho mačkat. Možná jí ho dali proto, že se jako studentka s ním prostě musí naučit. Nevím, jestli je takové dřevo nebo je z něčeho opravdu nervózní, ale prostě jí to vůbec nejde. Už na několikátý pokus mi paži přístrojem stáhla a zase povolila, což po chvilce už opravdu není moc příjemné. Naopak, mám pocit, že mi ruka každým okamžikem upadne, jak je odkrvená.

„Skoro jako ta druhá."

Místo omluvy se zazubila, „kdyby si tu levou neměl nemohoucí, tak to zkusím pro změnu na ní."

„Jo, to by se dalo. Kdyby se to dalo."

„Tak chvilku počkáme. Buď přijde někdo šikovnější, nebo to pak půjde líp. Nějakým zázrakem," dodala.

„Ty jsi roztomilá."

Celý svůj život potkávám ty stejné typy holek, na které začínám být pomalu alergický. Ale posední dobou se kolem mě začínají pomalu míhat sladké krasavice.

„Jo? To tu neslyším poprvé. A víš, že by si mi měl vykat?" snaží se mě zkrotit.

Jistě, na pěknou sestřičku si tady otevírá pusu kdejaký dědula, tomu věřím.

„Cože? Vždyť jsi určitě ještě mladší, než já."

„To je přeci jedno," opřela se o můj noční stolek.

„Začala si mi tykat první."

„A škola? Kam chodíš?" Po několikátém, konečně úspěšném, pokusu o změření krevního tlaku, se mnou začala vyplňovat jakýsi přijímací dotazník.

„Vojenská akademie tady ve městě."

--------------

Jak to dopadne s roztomilou zdravotní sestřičkou?

Příště si můžete přečíst:

„Já toho začínám mít pomalu dost," zabručela jsem, vytrhla sestře z rukou pytlík s krajícem a vystřelila ze židle.

„Kam jdeš?" Ptá se Karin.

„Uvidíš,"dorazila jsem k Michaelině lavici. Trochu jsem se rozhlédla, zda měnepozoruje moc spolužáků.    

------------------------