Přežít

2. Kapitola

Dveře se za mnou zaklaply, zůstala jsem chvíli stát na místě. Poslouchala jsem jak máma zamyká každý zámek zvlášť, ten zvuk, jak to pokaždé klapne, dokud to nepřestalo. Ticho. Stálá jsem tam na chodbě jako přikovaná bez jediné myšlenky v hlavě, jako zhypnotizovaná tím zvukem zámku.

Jakmile jsem se dostala z transu, vydala jsem se po schodech dolů. Bydleli jsme až v desátém patře, vysoko a zároveň daleko od ulic.

Přede dveřmi jsem se zastavila, přitiskla ke zdi a nějakou dobu pozorovala dříve prosklenými vraty ulici naproti, do které jsem se chystala přeběhnout. Slabý vánek, který se usilovně prodíral do domu mi zpíval do uší, nic jiného co by mohlo upozorňovat na nebezpečí jsem nezaslechla.

Pootevřela jsem dveře, panty zavrzaly. Provlékla jsem se škvírou a bez váhání přeběhla přes ulici za roh. Luk jsem svírala v rukou jako každé ráno ale snažila se nedat strachu příležitost zaútočit.

Odtud bylo třeba uběhnout aspoň dva kilometry na západ, kde bylo víc zvěře než tady. Dříve tam byl park. Musela jsem být rychlá, neviditelná, každý krok je třeba dobře promyslet, avšak rozhodovat se musím hned. Luk jsem si přehodila přes záda, aby mi při běhu tolik nezavazel, dech mi přesto ztěžknul. Vždyť chodím takhle téměř denně, pomyslela jsem si. Ne! Okřikla jsem se v duchu, teď je třeba dát veškeré myšlenky stranou. Naposledy přelétnu pohledem přes ulici a dám se do běhu.

Snažila jsem se každý krok provést naprosto tiše, hlavně nedupat. Běžela jsem podél zdi, občas přeběhla na druhou stranu jen ne uprostřed abych nebyla snadný cíl.
,,Hej!" Ozvalo se někde z vedlejší ulice, nečekala jsem poblíž nějakého člověka, lekla jsem se a zakopla o dlažební kostku jejíž hrana byla lehce nadzvedlá. Dopad na pravé rameno byl poněkud bolestivý. Nepřemýšlela jsem a ihned vyskočila zpět na nohy, zády ke zdi jsem zalezla za první překážku, která se naskytla. Srdce mi bušilo až v krku, nehnula jsem se ze svého úkrytu jenže nic dalšího jsem neslyšela, snadno se tu hlas ozývá a mohlo to být dál než se zdálo.

Rameno mě pálilo ale teď nebyl čas ošetřovat rány, škvírou mezi stěnou a kontejnerem jsem hledala jakoukoli známku života ale nikoho jsem neviděla. Zvedla jsem se a podívala se přes překážku. Pořád nic, možná se mi to jen zdálo. Sedla jsem si zpátky na zem, rameno nevypadalo špatně tak jak pálilo. Vytáhla jsem láhev a kus hadru, který jsem namočila. Bylo třeba odstranit prach, sedřená místa se obalila drobnými kamínky. Větší rány jsem pro jistotu obvázala stejným vlhkým hadrem, který příjemně chladil. Po válce se změnilo i podnebí, přes den jsme museli snášet horka a přes noc klesala teplota pod nulu. Proto bylo nutné se včas vrátit domů a neztrácet tu čas.

Ještě jednou jsem se rozhlédla zda je vzduch čistý a vyběhla znovu vpřed. Hadr na paži nezůstal dlouho mokrý, slunce z něj rychle vypařilo vodu. Po nějaké době jsem ho sundala, našla si další malý úkryt, bylo třeba doplnit tekutiny.
V dálce jsem zahlédla první stromy parku, nebyl už tak daleko. Sundala jsem si luk a vytáhla jeden šíp. Zvěř se tu ráda zdržovala, protože tu rostlo víc rostlin než v ulicích kde se nacházelo velké množství domů. Odtud jsem šla pomalu, přikrčená u země a stále ve střehu. Nechodila jsem sem sama, pohybovali se tu i lidé z okolí, přesto centrum bylo ještě daleko.

Vyhlédla jsem si vysoký strom na kterém bych se mohla ukrýt a vyčkávat. Pohodlně se uvelebila mezi větvemi a vytáhla si láhev s vodou. Kontrola odřené paže, ulevilo se mi, když jsem zjistila, že rána není hluboká a už se vytvořil strup.

Nikdy jsem se příliš nezamýšlela nad tím co dělají ostatní lidé v tuto chvíli nebo jestli je to v jiných částech světa stejné jako tady. Jediné co jsem řešila bylo to, nenechat se zabít. Lidé z podobných čtvrtí jako my nebyli zrovna příjemní a domluva s nimi už vůbec nebyla. Francouzsky neumím a máma také ne. Bydleli tu prý i lidé z Nizozemí, Německa a také Angličané jako my. Většinou očekávali od dívky s lukem nebezpečí a často útočili první.

V trávě se pár metrů od mého stanoviště něco pohnulo, vysoká stébla varovně zašustila. Odložila jsem láhev zpátky do batohu a nachystala si luk. Tětiva při napnutí nevydala ani hlásku. Pohledem jsem pátrala po kořisti ale zatím jsem ji ještě neviděla, zdála se chvílemi dosti pomalá a chvílemi příliš rychlá. Nejspíš nějaký hlodavec. Zanedlouho se pod stromem objevily dvě dlouhé uši a hnědý kožíšek.

Zajíc jako já hledal také nějakou potravu, pohyboval se celkem líně z místa na místo, neměl o mě sebemenší tušení, přesto mě musel cítit. Pomalu jsem napnula luk ještě víc, zvedla loket do úrovně své hlavy, zpomalila jsem dech, zamířila a s posledním výdechem pustila šíp, který následně prosvištěl vzduchem a zasáhl cíl přímo do srdce. Seskočila jsem okamžitě ze stromu dolů a doběhla ke kořisti. Světlý šíp trčel z chlupatého telíčka, které se již nehnulo. O večeři je postaráno. Vytáhla jsem šíp ze zvířete, zároveň z kapsy tmavý kus hadru a otřela o něj hrot z něhož ještě odkapávala krev. Hadr jsem vrátila do kapsy, zajíce nechala ležet na zemi a došla si zpátky pro batoh s věcmi. Z batohu jsem vydolovala kousek provázku. Zajíci bylo třeba svázat zadní nohy aby se lépe nesl. Posbírala jsem si věci, zajíce hodila přes rameno, rukou jsem si zastínila oči a podívala se na oblohu kde se slunce nachází. Bylo krátce po druhé hodině, čas na to ulovit ještě jednoho zajíce případně něco jiného a třeba i většího.

Z myšlenky mě však vytrhly hlasy, které se přibližovaly. Bez váhání jsem skočila za první kmen stromu. Podle hlasů jsem poznala tři muže a nejspíš jednu ženu. Dnes je v ulicích celkem rušno pomyslela jsem si. Většinou vše proběhne hladce a není třeba se tolik schovávat před každým hlasem, skřípnutím. Pomalu jsem vykoukla zpoza stromu, bylo tam pět mužů a žádná žena, jeden měl akorát příliš tenký a zženštilý hlas. Šli mým směrem, začalo mě to znepokojovat, musím jednat. Rozběhnout se do ulic a ztratit se jim byla přijatelná možnost protože zůstat na místě a doufat že si mě nevšimnou? Myslím že to není dobrý nápad, ani ve snu. Při tom přemýšlení náhle hlasy utichly a to mě znervóznilo ještě víc. V tu chvíli mě uchopila obrovská pracka za loket a vytáhla na nohy. Hleděla jsem tváří v tvář do tmavě hnědých očí, obestoupena pěti muži.