Clary & Jonathan/Sebastian

Je naštvaný, rozzuřený. Vím to. Není to tak těžké uhodnout. Křičí na mě, ale neuhodí mě, i když to už jednou udělal. Neslyším ho, nevnímám ho. Podívám se na něj. Na jeho stříbřitě platinové vlasy, bledou pleť i černé oči. Ale vidím jen skrz něj. Jako by tam nebyl. Nechci, aby tu byl. Nechci být, kde jsem, v Edomu. Pořád mám před očima tu chvíli. Tu chvíli, kdy mi nabídl celý svět výměnou za mě, můj život, moji svobodu. Nebyla jiná možnost, nikdy jsem nedostala opravdu na výběr. Náš plán selhal a on...Vyhrál. Ale ne úplně, to jsem nedovolila. Donutila jsem ho poslat domů všechny, které jsem milovala. Pořád vidím jejich zrazené pohledy. Ale nemohli tu zůstat. Nemohla jsem zničit i jejich životy. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života a já volila nesobecky. Teď jsou v bezpečí, všichni. Luke, máma, Magnus, Alec, Izzy, Simon a... Jace. Nikdy už je neuvidím, nikdy se ke mně nevrátí a já se nevrátím k nim. Zapomenou. V místě, kde by mělo být moje srdce, mě bodne osten bolesti. Ledový střep, který se mi zaryje do srdce. Nevěděla jsem, že ho ještě mám, že ještě můžu něco cítit. A proto tu bolest vítám, jelikož je to jediná emoce, která mi zbyla. Odvrátím pohled od Sebastiana. Od mého zvráceného bratra. A zavírám oči. Už ani nedokážu plakat. Po chvíli odchází a já oči znovu otevřu.

Válka v mém světě skončila. Přijmula jsem Sebastianovu nabídku. Stala jsem se královnou Edomu. Stanula po jeho boku. Teda, tak by to chtěl. Zůstalo tu moje tělo, ale moje duše?... ta je pryč. Cítím se tak prázdná. Jako bych to ani nebyla já. Měli by mi chybět, ale já už ani nedokáži cítit stesk. Zůstal tu jen stín té lásky. Zpřetrhala jsem pouta. A oni si všichni odnesli kus mě s sebou nazpátek. Moc ze mě nezůstalo. A on byl přitom tak vítězoslavný v té chvíli, kdy si myslel, že doopravdy zvítězil. Chtěl si mě přivlastnit. Líbal mě a já nedokázala odporovat. Topila jsem se v bolesti. A on přestal. Naštval se, udeřil mě, křičel na mě, že jsem jeho. Ale kdo já jsem? Byla jsem Clary Fairchildová, tvrdohlavá a umíněná malá osoba s větší odvahou, než sama tušila. A teď je ze mě troska. Ztracená v černotě vlastní duše. „I ty máš temné srdce." To mi kdysi řekl. Nenáviděla jsem to, protože se nyní zdálo, že má pravdu. Měl by, kdybych ještě nějaké srdce měla.

Jak dlouho už tu jsem? Hodiny, dny, týdny?? Usnu na posteli a on ráno znovu přichází. Posadím se a připravuji se na jeho vztek. Ale on mlčí a podá mi talíř s jídlem. Zavrtím hlavou. Nebudu jíst, přestože se mi žaludek svírá hlady. Raději vyhladovím, než dál takhle žít. „Musíš něco sníst," zavrčí on. Znovu zavrtím hlavou. „Prosím." Překvapeně se na něj podívám. Opravdu to řekl? Možná za to mohl šok, že jsem si ten talíř převzala. On přece o nic nikdy neprosí. Pustím se do jídla, zvedne se mi žaludek, ale potlačím to. Sleduji své vyhublé prsty. Ty prsty, které jsou zvyklé držet štětec a tvořit, stejně jako svírat meč a ničit. On mi sebere talíř, dotkne se mé ruky a já naštvaně zasyčím a odtáhnu se. Je to asi moje nejsilnější reakce za poslední dobu. V očích mu probleskne nevole. Potřese hlavou a sedne si na zem. Opře se zády o pelest postele. A mlčí. Ohromeně ho pozoruji. Chtěla bych mu říct, ať vypadne, ale dala jsem si úmluvu, že na něj nepromluvím. Pořád ve mně zůstávalo semínko dřívější tvrdohlavosti. Zkřížím ruce na prsou a také mlčím. Večer odejde. A další den přijde zas. A mlčíme spolu. Hodiny a hodiny, den za dnem.

Nevím, co to se mnou je. Ve spánku se mi vybavují tváře mých přátel a Jace. Ale jsou už jen nejasné. Nedokáži si vzpomenou na dotek Jaceových rtů na těch mých. A to mě děsí. A když se probudím, tak Sebastian nedojde. Nelíbí se mi to. Chci ho tu. Zvykla jsem si na jeho společnost. Jsem blázen. Vstanu z postele a po dlouhé době opustím svůj pokoj. Na chodbě hlídkuje jeden temný nephilim. „Královno? Potřebujete něco?" zašklebí se. A ve mně zaplane vzdor a... opovržení? „Zaved mě za Sebastianem!" odseknu chladně. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad," znovu se pohrdavě ušklíbne. „Zaveď mě za ním! Hned!" zavrčím vztekle. Můj hlas je zhrublý dlouhým mlčením. Nepoznávám ho. Nephilim ztuhle přikývne. „Následujte mě," zavelí a odvádí mě chodbami. Po chvíli přestanu vnímat kudyma jdeme. Je to tu labyrint. Zastaví u jedněch dveří a zaklepe. „Dále!" ozve se podrážděně. Temný nephilim otevře. „Máte návštěvu," řekne jen a ukáže mi, že mám jít dovnitř. Potlačím paniku, jelikož sama nevím, co tu dělám. Hrdě pozvednu hlavu a vejdu.