Vteřinu na rtech, roky na stehnech. /dokončeno/

Proč jsi odešel? (závěr)

Hodinky ukazovaly půl druhé ráno. Holky na pokoji dávno spaly ať už vlivem prášků, nebo přirozenou cestou. Celé oddělení bylo ponořeno do hlubokého ticha, jen já se pořád neklidně převalovala na své posteli. Kolem druhé hodiny jsem konečně začala pomalu zabírat, když najednou jsem zaslechla ruch z klučičího oddělení. Následovalo zvonění telefonu na sesterně. Potichu jsem vylezla z postele a pomalu se kradla ke dveřím. Nakoukla jsem na chodbu. Dveře na sesternu byly pootevřené. Přikradla jsem se blíž a poslouchala. "Panebože, už jste volali záchranku? Všechna děvčata spí ale stejně je tu nemůžu nechat bez dozoru."

Něco se stalo. Něco vážného se stalo někomu z kluků! Dokonce to bylo tak vážné, že museli volat záchranku. Vyděsila jsem se. Ale potom už jsem zase poslouchala dění na sesterně. "Zavolám jeho rodičům, neměj strach. Postarám se o to." Uslyšela jsem klapnutí telefonního sluchátka. S leknutím jsem se chtěla dát na ústup ale naštěstí jsem zaslechla klapot sestřiných špičatých nehtů na číselníku telefonu. "Psychiatrie, sestra" Ohlásila se do sluchátka. "Dobrý den, paní Alisterová, mrzí mě že volám v tak nevhodnou hodinu ale vašeho syna odvezla sanitka do nemocnice. Před pár minutami ho našla sestra na záchodech. Podřezal se. Neví jistě, jak dlouho už tam ležel ale ztratil hodně krve." Dál už jsem to nemohla poslouchat. Alister. To příjmení jsem znala. Dan Alister.

 Utíkala jsem zpátky na pokoj, zabořila se do své postele a tiše vzlykala. Proč jen to udělal? Proč? On byl to jediné, co mě na tomhle místě drželo nad vodou! Zdálo se mi, že se jeho stav zlepšoval od doby, co jsme se poznali. Byl na tom líp! Viděla jsem to na něm. Tak proč to udělal? Bylo to od něj přece tak sobecké! Jak to mohl udělat jeho rodině? Jak to mohl udělat mně?

Tu noc jsem už neusnula. Myšlenky mi poletovaly hlavou a nebylo možné je utišit. Po pár hodinách uschly i slzy a mně nezbylo než čekat, až se rozední. 

V půl sedmé nás sestra konečně přišla vzbudit. Měla tmavé kruhy pod očima a ustaraný výraz v tváři. Nejraději bych se jí hned zeptala, jak to vypadá s Danem ale tím bych vyzradila, že jsem v noci poslouchala za dveřmi sesterny. U snídaně zůstalo jeho místo prázdné. Jídelnou kolovaly zvěsti, co se s ním mohlo stát, ale ani jedna se zdaleka neblížila pravdě. Měla jsem ještě menší chuť k jídlu než obvykle, s Klárou, Alicí, Markétou ani Nelou jsem od rána nepromluvila a u stolu jsem seděla sama.

Když se po téměř hodinovém boji sestrám konečně podařilo nacpat do mě alespoň půlku housky a hrnek bílé kávy, mohli jsme se konečně seřadit a odcházeli jsme zpátky na pokoje. Cestou do schodů se ke mně připletl malý kluk, asi osm let. Znala jsem ho. Jmenoval se Patrik. "Sáro, vím, co se stalo." pošeptal mi. "Taky jsem to slyšela." Odvětila jsem a pokračovala v chůzi. Patrik se ale nevzdával. "To já jsem ho našel na záchodech. Víš... Zase jsem se v noci počůral a když jsem se kradl do koupelny, abych se umyl, našel jsem ho tam ležet." "Hmmm." Zabručela jsem. "Slyšel jsem sestru, když jí později volali z nemocnice. Nemá velké šance na přežití." Cítila jsem, že pokud ho budu poslouchat ještě chvíli,nezadržím už slzy a tak jsem rychle utekla na svůj pokoj.

Dopoledne ve škole se táhlo. Další boj u svačiny a potom u oběda. S holkama jsem stále nemluvila. Patrik na mě celý den vysílal lítostivé pohledy, a tím mě neustále nutil myslet na Dana.

Po obědě měla přijít paní doktorka na vizitu jako obvykle. Ale místo toho, aby postupně obešla pokoje, nás všechny svolala do společenské místnosti. "Asi už všichni víte, že Dana Alistera v noci odvezli do nemocnice... Nejdřív jsem vám to vůbec nechtěla říkat, protože by vás to mohlo poznamenat ale jelikož mi sestry sdělily, že jste všichni velmi rozrušení a odmítáte spolupracovat právě proto, že nevíte, co se děje, rozhodla jsem se být k vám upřímná." Chvíli se odmlčela. Nervózně jsem se zachvěla. Cítila jsem, že něco není v pořádku. "Dan v nemocnici několik hodin bojoval ale v deset hodin ráno svůj boj vzdal." Nastalo hrobové ticho. Chvíli mi vůbec nedocházelo, co doktorka právě řekla. Potom mi vyhrkly slzy a já utíkala na svůj pokoj. Viděla jsem jen šokované obličeje otáčející se za mnou.

Na pokoji za mnou přišla sestra. Dala mi nějaký prášek, nejspíš na uklidnění. Ale já plakala dál a dál. Připadalo mi, jakoby s Danem zemřel i kousek mě samé. Nakonec donesla sestra další prášek a když jsem ani po další hodině nepřestávala, přišla doktorka s injekcí a já se ponořila do sladkého bezesného spánku.

Trochu dezorientovaná jsem se probudila. Právě vycházelo slunce a já se rozhodla, že se uzdravím. Budu bojovat proti té mrše v mé hlavě. Udělám to pro Dana. Bylo to to poslední, co mi řekl. 

"Musíš jíst. Prosím, udělej to pro mě."