Osamělá A Špatné Přátelství [DOKONČENO]

14.

,,Jsi v pořádku?" ,,Jo, jen si musím sednout." řekla jsem a šla se opřít o strom. Viděla jsem jak muž nastupuje do policejního auta a Filipa, jak odevzdává jednomu z policistů zbraň.

Pak se na mě Martin otočil, znovu na mě mrknul a odešel.

Ještě jsme tam chvilku byly a pak odešly domů. Jana mě vyprovodila a já vešla do dveří.

,,No kde jsi? Už máš půl hodiny zpoždění! O víkendu máš zaracha!" vychrlila na mě máma hned potom, co jsem otevřela dveře od domu. Nic jsem jí na to neřekla a šla rovnou do svého pokoje.

Až teď mi došlo, že zítra vlastně odjíždím na Slovensko!

,,Tak si to užij." řekl mi ještě táta, když jsem si od něj brala kufr. ,,Jo, ahoj." ,,Ahoj." rozloučili jsme se a já šla k autobusu, který už čekal před naší školou.

,,Čau." ,,Čau." pozdravila jsme se s Elis. ,,To je hrozně trapný. Já tady mám že všech největší tašku." ,,Ne, nemáš." snažila jsem se ji uklidnit. ,,Tamta páťačka má o dost větší tašku." řekla jsem a ukázala na holku, která vedle sebe měla položenou tašku skoro stejně velkou, jako ona sama.

,,No tak druhá." ,,Ale prosím tě." snažila jsem se jí dál uklidnit, ovšem bez výsledku.

,,Pojďte sem s těma kuframa!" zakřičela na nás učitelka, co s námi měla jet a všichni se rozběhli k autobusu.

Asi po deseti minutách jsme konečně vyjeli.

Hned po výjezdu jsem si nasadila sluchátka a zaposlouchala se do hudby. Jako první písnička byl Měšťák od Kovyho.

V mysli jsem si později zpívala také Mysli od Goga.

Potom Se zblázním od Johnyho Machette. Okamžitě jsem si vzpomněla na Martinu a Viktorii a ve svém vědomí je urážela (slušně řečeno), jako v té písničce.

Takhle to pokračovalo dál, celých šest hodin otravné jízdy v autobuse.

Když jsme přijeli, s Elis jsme už v dálce poznali pár cikánů. Smůla je, že tento rok nevím, u koho budu v rodině a je tu dvaceti procentní šance, že budu s cikánem a čtyřiceti procentní šance, že budu s klukem. Což je příšerný!

Autobus zastavil před budovou školy. Spolu s ředitelkou té školy jsme šli do učebny fyziky a chemie, kde už byli všichni Slováci, co si nás měli přebrat.

Mezi nimi bylo spoustu kluků, opravdu hodně cikánů a holek, které vypadaly na sedmnáct.

Když paní ředitelka skončila proslov, začala číst jména Slováků a hned potom Čechů, aby přišli k ní a potřásli si rukou.
Asi o pět minut později nás dohromady zbývalo už jen dvacet. Deset Čechů a deset Slováků. Z toho byli na straně Slováků čtyři kluci a dvě cikánky.

Najednou ředitelka přečetla moje jméno. Přišla jsem k tabuli a ke mě šla jedna z holek, co vypadaly na sedmnáct a předtím si celou dobu povídaly.